Zdravím všechny účastníky a návštěvníky této diskuze. Již 3 měsíce tyto stránky pravidelně navštěvuji a musím říct, že mi velmi pomohly srovnat se trochu s tím, co nás potkalo. Před třemi měsíci mi zemřela ve věku 56 let maminka, 9 měsíců od stanovení diagnózy rakovina plic. Než se u ní projevily známky nemoci, byla úplně zdravá, nikdy nekouřila, zdravě jedla, sportovala. Byl to šok, když po měsíčním marodění se zápalem plic šla na CT a přišel výsledek: tumor s metastázemi v páteři, poslední stadium, paliativní léčba. Asi po měsíci začala mít hrozné bolesti páteře, doktorům se podařilo je zvládnout náplastmi. Následovala série ozařování a chemoterapie. Zvládala to dobře. Měla jsem radost. když mohla chodit na procházky, jezdila zase na chalupu, vařila. Začala jsem věřit tomu, že to přece jen není konec a pár let tu s námi pobude. Pak přišel říjen a začala mít problémy s dýcháním. Hospitalizovali ji a dělali drenáže. Po 2 týdnech ji chtěli propustit. Bylo úterý a ve čtvrtek měla jít domů. Ale ve čtvrtek ji nepropustili. Šla jsem za ní na návštěvu a před nemocnicí potkala taťku v slzách. Obrovské zhoršení, nechodila, téměř nemluvila, už se ani neusmívala, neuvěřitelně se podobala dědečkovi, když se blížil jeho konec. V pátek i o víkendu jsme se u ní s taťkou i bratrem střídali. V nemocnici nám vyšli vstříc a nechali nás k ní chodit kolem jedenácté a odcházet kolem šesté večer. Dostávala už morfium. V pondělí jsme u ní byli naposled, všichni tři celý den. Začala se dusit. Když si vzpomenu na to utrpení, které musela prožít, říkám si, kde je spravedlnost. Celé odpoledne jsem seděla u ní a modlila se otčenáš, aby už skončilo to utrpení. Večer kolem šesté se jí tolik přitížilo, že se rozhodli odsávat a dát jí injekci na spaní. Sestra nám řekla, abychom se rozloučili, pravděpodobně naposled a odešli. Řekla jsem mamince, že ji máme všichni moc rádi a zase se uvidíme. (Věřím tomu, že se naše duše znovu setkají.) V noci zazvonil telefon a oznámili nám, že před půlnocí zemřela. Dlouho jsem pak měla výčitky, že jsem nebyla s ní v okamžiku smrti, že jsme se nechali vyhodit, že jsem za ní mohla chodit častěji, že jsme si ji mohli vzít domů, že jsem nevěděla, zda ví, že umírá..., nevím, co bylo správné, ale stále mám pocit viny, že jsem něco mohla udělat jinak. Nastalo období asi 2 měsíců, kdy jsem byla úplně otupělá, občas jsem plakala, Vánoce byly hrozné, ale zvládli jsme to. Jednoho dne v lednu mi konečně došlo, že už tu není a nebude, pořádně jsem se vybrečela a od té doby mi je líp. Teď už se dokonce dokážu těšit na věci budoucí, normálně fungovat i se zasmát. Smířila jsem s tím, že lidé umírají mladí i staří a bolest pomalu slábne. Zesílí ve dnech, kdy vím, že jsme spolu naposled něco významného prožily, tehdy se mi všechno připomene, nebráním se tomu a zase se mi uleví. Je mi líto, že nebude na mojí svatbě a neuvidí vnoučata. Ale prostě to tak je. Denně na ni s láskou myslím. Snažím se pro ni i teď ještě něco udělat alespoň modlitbou.
