Přidat komentář

ahoj holky,moje mamka byla hospitalizovaná na onkologii v Jihlavě.Myslím,že sama tušila,že je na tom hodně špatně.Už tam musela být na kyslíku,protože ji nádor tlačil na průdušky.Když byla ještě zdravá,bzla velký skeptik,co se týkalo nemocných rakovinou,vždycky říkala,znáš někoho,koho by z rakovinyvyléčili?Ale tenkrát v nemocnici snad v koutku duše věřila,že ji vyléčí a i když už na tom byla hodně špatně,snad v posledním záblesku naděje se zeptala doktorky,které věřila a byla ji vlastně vydána na milost,jestli bude moci ještě jezdit na kole.Tato paní doktorka,která podle mě nemá ve zdravotnictví nic dělat,leda tak dojičku v kravíně(i když i těch krav by mi bylo líto)mamce odpověděla-"vy už si sama nezavážete ani boty!"!!!Maminka nám tenkrát volala a hrozně brečela,jsem přesvědčená,že ji tahle svině vzala poslední zbytky naděje.maminku už pak nechtěli léčit,rakovina metastázovala všude a chemo ani ozařování nepomáhalo.Doktoři rozhodli mamku převézt na odkladovku(ODN(,kam se odkládají lidi umřít.My jsme to v žádném případě nechtěli dovolit,řekli jsme jim,že chceme mamku domů.Oni nám tvrdili,že to není možné,že mamka potřebuje kyslík,na který je čekací listina a musí ji píchat Morfium,kvůli bolesti,protože měla metastázy už i v kostech,což je velmi bolestivé.Mamka už tou dobou ani nechodila.Nechtěli jsme,aby mamka umírala sama v cizím,ošklivým prostředí a tak jsme zoufalí volali všude možně,až jsme se dozvěděli o sestřičkách z Domácí péče,které nám byli ochotné půjčit oxygenerátor kvůli kyslíku a slíbili,že nám s mamkou pomůžou.Takže jsme si mamku vzali domů a se sourozencemi jsme se u maminky střídali.Bylo velmi,velmi těžké dívat se a mamku,která nás 4 sourozence vychovala,jak trpí velkými bolestmi a ztrácí se nám před očima.Všichni jsme si fyzicky i psychicky sáhli až na úplné dno,hlavně lékaři,když jsme je volali domů,nám ne příliš vlídně,spíš sprostě říkali,že to nemůžeme zvládnout,ať mamku dáme do nemocnice,že konec nemusí být vůbec hezký,v zásadě se prý mamka udusí.Ta představa tohoto utrpení nás velmi děsila,ale prostě jsme už nemohli a nechtěli mít mamku v nemocnici a chtěli jsme,aby když musí zemřít,nebyla sama.mamka bzla doma z nemocnice 3 týdny a jednoho dne přestala vyžadovat injekce proti bolesti,nevzbudila se ani na chvíli,už ani nepila.sestra ze zdravotní péče nám oznámila,že z tohoto už se mamka neprobere a že by jsme se měli u ní všichni sejít.Mamka zemřela ještě tu noc,prostě přestala dýchat.my všichni její děti jsme byli v poslední chvíli s ní a i když to bylo nesmírně bolestivé a těžké a do smrti budeme mít její odchod před očima,jsme rádi,že jsme se takto rozhodli a věříme,že i mamka byla přes ty hrůzy ráda,že je doma.Pořád nám hrozně moc chybí a pořád pro ni pláčem.tak moc bychom ji chtěli zpátky...