ahoj holky, taky jsem sem dříve psala, maminka mi umřela letos na vánoce, na leukémii, ta bolest je nepopsatelná, ale to jistě znáte, myslela jsem, že časem to bude lepší, ale je to naopak, včera večer, jsem tak plakala, že už jsem držela v ruce plato s prášky a chtěla je zapít vínem, ale představa, že tu děti zůstanou sami, jako teď já, mi vtom zabránilo, máma je prostě nenahraditelná, byla takový můj pevný stožár v životě, se vším poradila, zasmáli jsme se a vždy při mě stála a pomohla se vším.Teď jsem sama, manžel pro mě začíná být také cizí, jsem na mateřské, takže sedím doma a vzpomínám, ven se bojím, každý po mě kouká a říká, to je ona, co jí umřela maminka. Už opravdu nevím jak dál, ten smutek mě zabíjí zaživa.Nejhorší je, že manžel to prostě nechápe, jak mi je, nebaví se o tom se mnou, myslím, že by mi to pomohlo, vypovídat se, jenže nemám komu.Prostě pro něj se to stalo a život jde dál, ale pro mě skončil, budu se znažit vychovat děti a pak už se jenom těšit za maminkou.Život je tak krutý, bere si k sobě hodné lidi a vrahy zde nechává, už nevím jak dál,maminko POMOC.Až bude čas tak , zase napíši, pomáhá mi vše ze sebe vypsat své myšlenky.Zatím Pa.
