Přidat komentář

Tak zase ahoj všem, kteří prožívají tu hroznou bolest jako já. Jsem ráda, že jsem tento web objevila, pomáhá mi, když se s tím smutkem někomu můžu svěřit. Mám sice o 7 let staršího bratra, ten ale už mnoho let žije 80 km od mého domova, takže smrt maminky ho tolik nezasáhla jako mě. Jsem ráda, že mám ještě tatínka, sice na tom zdravotně není nejlépe, ale vzájemně se snažíme s bolestí žít. Nebýt totiž jeho, mé dvě děti nejsou na světě. V těhotenství mi totiž lékařka vysadila léky s tím, že mít určitě žádné psychické problémy nebudu, jenže se stal pravý opak. V těhotenství ten smutek a bolest propukla v celé síle, začala jsem si uvědomovat, že mé dítě maminka nikdy nevezme do náručí, nikdy spolu nepůjdeme s kočárkem na procházku, nikdy mi už s ničím neporadí. Můj manžel se mě sice zpočátku snažil pomoci, ale pak jsem na něm viděla, že už o tom nechce mluvit, nemůže totiž pochopit tu bolest do té doby, dokud on sám něco takového nezažije. Tatínek mě tenkrát v těhotenství vzal k sobě, protože jsem na tom byla tak špatně, že jsem to miminko nejprve odmítala, málo jsem jedla, ještě v šestém měsíci na mě nebylo nic poznat. Nakonec mi lékařka léky musela znovu nasadit, naštěstí takové, které se mohou užívat i v těhotenství. Nemohla jsem vidět kočárky, časopisy s miminkama, neměla jsem zájem připravovat výbavičku, prostě nic co připomínalo porod a s tím vše spojené. Na ultrazvuku bylo podle lékařky vše v pořádku, jenže z těch stresů jsem stejně porodila předčasně, ani ne v 8. měsíci. Dcerka vážila 1,5 kg, takže jsme pak celý rok trávili u různých lékařů, protože nebyla tabulkové dítě, chodila až v roce a půl. Dnes je jí už 12 a zatím je vše v pořádku a dělá mi jen samou radost. Kéž by jí mohla obejmout moje maminka, byla by šťastná, moc se na vnoučata těšila. Druhé těhotenství už bylo lepší, léky jsme totiž nevysazovali, aby to nedopadlo stejně. I syn je zdravý. Před dětmi se snažím být v pohodě, ale jak zůstanu chvíli sama, je to strašné. Fotografie maminky mám po celém bytě, a to se ani trošku nelíbí mé tchýni, se kterou mám velmi špatný vztah. Prostě je úplně jiná, než byla moje maminka, neumí projevit city, nemá takový láskyplný vztah ke svým dětem, ani k vnoučatům. Moje maminka by je umačkala láskou, proto je to pro mě ještě těžší. To můj tatínek pro vnoučata dělá maximum, doufám, že tady s námi bude ještě hodně dlouho. To už bych asi opravdu nevěděla jak dál. V těch velkých depresích vás totiž při životě neudrží ani děti, ale to vy určitě ty pocity prázdnoty znáte. Přeji všem hodně sil.