Ahoj, mně zemřela maminka v mých 24 letech a to naprosto nečekaně ze dne na den. Prostě mi jednou ráno zavolali do práce, že je u nás sanitka, že mamince není dobře. Než jsem přijela, už nedýchala. Ten pohled na záchranáře, jak se snaží mojí maminku přivést k životu, budu mít před sebou do konce mého života. Mamince bylo jen 50 let, v nemocnici, kam jí odvezli a já ještě celou tu dobu věřila, že ji přivedou k životu, mi řekli, že to byla embolie. Stála jsem tam u ní, a nemohla tomu vůbec uvěřit, říkala jsem si, že to musí být nějaký špatný sen. Dnes je mi už 39 let, ale je to jako by to bylo včera. Každý mi tenkrát říkal, jak to časem přebolí, jak se s tím vyrovnám, ale je to pořád horší. Tenkrát jsem skončila na psychiatrii, chtěla jsem si sáhnout na život, ale léky mě na čas trochu zklidnily. Na psychiatrii chodím samozřejmě dodnes a budu už celý život. Od té doby se mi narodili i dvě krásné děti, které mi můj neustálý smutek mírní. Každý večer se mi spustí pláč, nedokážu se smířit s tím, že mé děti babičku nikdy nepoznají. Kdo tuto bolest neprožil, nemůže ji nikdy pochopit. Proto s vámi se všemi cítím. Iveta
In reply to Holky, právě jsem si by Anonym (neověřeno)