Ahoj Darinko, jsem ráda, že tady najde člověk pochopení pro své trápení.
Bolest, smutek a utrpení nikdy nepreboli..jen se zmírní a člověk se s tím asi bude muset naučit nějak žít, ale jak?!
Dnes jsem byla zařizovat pohřeb a říkala si, jak budu statečná a nebudu plakat... Jen co jsem otevřela dveře, tak to na mě dopadlo ještě víc a propukl u me pláč, který nešel zastavit. Vyšla jsem že dveří na ulici, mela rozmazane oci, bilá jak stena, lidi na me koukali jak nechci rict co...to mi bylo a je uplne jedno.
když se nejbližší okolí snaží co nejvíce utěšovat a pomáhat jak nejvíc to jde a jsem jim za to vděčná vůbec to nepomáhá.
Nikdo se nedokáže do mě vcítit..a vlastně do nikoho tady z nás.
Chvílemi mám pocit jako by tady u mě maminka byla a koukála na mě a pokaždé mnou projede tak zvláštní hrejivy pocit...nebo už blbnu.
Darinko, zatím pa, pa
In reply to Ahojte Andy a Daška, ked som by Anonym (neověřeno)