Zdravím všechny kteří prožívají stejně trápení jako já.
Nevím vůbec kde mám začít...
1.ledna 2013 jsem se s přítelem a naším skoro 3letým synem odpoledne vraceli autem od tchýně do Prahy..čekala nás 3, 5hod cesta.
S maminkou jsmě si každý den pravidelně volaly, a i proto jsem věděla že k ní půjde 1.1 odpoledne na návštěvu muj brácha s přítelkyní a tak jsem si rekla ze ji zavolam k veceru az budeme na ceste..Po 10.min cesty ji volám a místo ní to zvedl brácha, který mi řekl že před chvíli volali mámě záchranku, protože ji bolela hlava a nebylo ji dobré a po chvíli už nereagovala.
V tu chvíli jjsem byla jako ,, opařená"
Byla to ma nejdelší cesta v životě...
Maminka byla hospitalizována na ARU s těžkým krvácením do mozku.Následující den jsme tam s braskou,mým malým synem i jejim druhým manželem jeli a po rozhovoru s ošetřujícím lékařem jsme se dozvěděli že není žádná šance, ani neni nejmenší naděje na zlepšení ci přežití.Vyšetření ukázala že mozek je mrtvý a bez přístrojů by to sama nezvládla.
Koukala jsem na doktora a nevěřila svým uším co slyším.
Chodili jsme tam 2×denně..hladila jsem ji, držela za ruku, pusinky na celicko dávala a prosila i boha ať mi ji vrátí...marně.
4.1 jsme ji viděli naposled...zemřela ve věku 56
Nejde ani slovy popsat jak se v posledních dnech cítím...je mi strašně, bolest ne a ne přestat, nemůžu v noci spát, pořád čekám na telefón že mi zavolá, přijede na návštěvu a budeme se smat, pohladi mě, vyslechne mě trápení...byly jsme největší kamarádky.
Blízcí z rodiny mi říkají ať se držím, jednou tam všichni musíme, to bude dobry atd...nemůžu ty fráze ani slyšet.
Jediným mým slunickem je muj syn, který mi dělá radost a odvádí me myšlenky alespoň na chvilku jinam a přítel který je mi oporou a snaží se mi pomáhat.
Mám tak strašnou bolest v srdci...maminko, chybis mi.
