Dobrý den, pročítala jsem delší dobu tyto příspěvky a pořád jsem se zdráhala přispět také. Je mi 20 let, jsem zdravotní sestra a momentálně studuji vysokou školu. Před 3 lety mi zemřela maminka, o kterou jsem se skoro rok starala. Ano, bylo mi sice teprve necelých 17, ale musela jsem, život mne totiž postavil do těžké situace. Začalo to zvolna-maminka onemocněla rakovinou a 2 roky se léčila, poté se obkevily metastáze v kostech a játrech, otec to neunesl. Začal pít a vyhýbal se jakémukoliv kontaktu s námi. Já jsem to nesla těžce, skoro rok jsem jen přežívala, ale nežila. Život se mi doslova točil mezi školou a nemocnou mamkou. V té době jsem svého otce nenáviděla...nechal mne na to samotnou, i nejbližší rodina se od nás jakoby vzdálila. Poslední půlrok byl nejhorší, mamka přestala jíst, vše vyzvracela, před Vánocemi zežloutla, zvracela již i vodu a mne bylo jasné, že se blíží konec. V té době jsem nebyla ještě tak informovaná jako nyní a o možnosti hospice jsem nevěděla. Stav se prudce zhoršoval a hospitalizace v nemocnici se stala realitou...za týden zemřela. Dodnes cítím vinu...za to, že jsem ji nakonec fyzicky opustila a nechala ji umírat samotnou v cizím prostředí. O d té doby se touto problematikou dost zabývám a dopředu mě ženou vždy slova, která často používala: pouze život, který žijeme pro druhé, stojí za to. Byla to také zdravotní sestra. A jinak: otci jsem odpustila, ale nikdy mu to už nezapomenu, ani spolu nebydlíme a náš kontakt je minimální. Moc děkuji za tyto stránky a obdivuju všechny, kdo jsou schopni pomáhat