Jsou to 2.měsíce co odešel můj taťka.A mě strašně moc chybí,den ode dne je můj smutek silnější.Ráda bych si vybavila ty krásné vzpomínky,zážitky...nejde to.Honí se mě hlavou jen ta bezmoc,beznaděj...a hlavně pohled na milovaného člověka,který odchází.Slyším ten chrapot,poslední vydechnutí...vidím to bezvládné tělo,které bojuje.Jsem strašně ráda,že při odchodu jsem byla u něj,držela ho za ruku....ale jak to zvládnout teď?Jak tyto okamžiky posunout do pozadí a vzpomínat nato krásné co jsem s taťkem prožila.
Při zjištění tvrdé reality-diagnozy jsem na minutu nezaváhala,že bych se o tatínka nepostarala.Hospic jsem brala,jako úplně krajní možnost...věděla jsem,že dnes už jsou možnosti na vysoké úrovni a tak domácí péče nebude problém.Naštěstí je internet,poradny atd...kde člověk opravdu najde hodně užitečných rad...lidských rad.Dnes po 2měsích od úmrtí si nejsem opravdu jistá,jestli bych to udělala znovu.....udělala bych vše,aby taťka netrpěl,neměl bolesti,ale vidět ho umírat...to asi ne.Nedokážu se s tím vyrovnat.
