Je to 2 mesice co mi umrela pritelkyne Janka ve veku 28 let na leukemii, clovek ktery mi byl zarovnen nejlepsim kamaradem..rozumel jsem si s ni jako s nikym jinym na tomto svete, nepotkal jsem nikoho tak optimisticky smyslejiciho i kdyz vedela ze na tom neni dobre bojovala, bojovala do posledni minuty sveho zivota nez odesla, do posledni chvilky verila ze zvitezi - tak moc jsme chteli byt spolu. Ptam se stejne jako ostatni, jak se s tim vyrovnat? Jak muze bejt svet tak kruty? Protoze se bolest ve me za tu dobu skoro nezmirnila, ptam se jak dlouho to muze trvat nez zase dostanu chut do zivota? Precetl jsem si par pribehu, kteri tu lide napsali..nekteri se s tim nedokazi vyrovnat ani po nekolika letech. Vasi pratele a znami Vas podporuji ale nedokazi pochopit tu silnout bolest dokud neprojdou necim podobnym. Na tomto svete jsme relativne kratce, bolest se ztraty je o to vetsi jak moc pro Vas dany clovek znamenal - ale je jasne, ze by si nepral aby jsme vedli zbytek zivota v hlubokem zarmutku. Zivot neni spravedlivy, karty ma rozdane kazdy jinak. Je to jenom kratka hra, divadelko a mi jsme loutky kteri hraji - to jak dobre zahraji nezalezi na tom jak dlouho tady jsme, ale kolik toho dokazeme. Janka mela obrovskou chut do zivota, dokazala se radovat z kazde malickosti - myslela optimisticky a racionalne, to ji pomahalo vesele zit s jejim tezkym udelem, bojovat, dustojne odejit z tohoto sveta a vnest smysl nam dalsim, kteri maji jeste sanci neco dokazat. Bojovala tak, ze jsem veril ze to dokaze a zvitezi! Dokazala mi ukazat smer jakym se dal vydat, je to tak tezke ji tu fyzicky nemit, netesit se spolu, nemit tu moznost si popovidat, uz je tu jen ticho...a jeji myslenky, chut do zivota, usmevy. Lidi, zeny muzi, kluci, holky, dedove, babicky..dokud zijete, radujte se z malickosti a usmejte se i kdyz to neni lehke - racionalne a optimisticky! Budu rad kdyz mi napisete, mam pocit ze v tuhle chvili memu smutku nikdo nerozumi.
