milá M., tahle diskuse je přesně pro to, aby lidé mohli psát o tom, o čem píšeš i ty. O smutku, o bolesti, o ztrátě, o samotě.
Chápu tvůj strach, že už není. Toho se asi bojíme všichni. Já osobně jsem přesvědčená, že spravedlnost je. A kvůli tomu, že tento svět tady a teď spravedlivý moc není, tak věřím, že ta spravedlnost bude po smrti. Nějak... mě to drží, i když nemůžu "vědět" jak to bude, tak mám v tomhle jaksi nějak, nevím jak, jisto.
Ať už věříme nebo nevěříme čemukoliv, ať ve smrti vidíme konec nebo změnu, nebo dokonce šanci na něco lepšího, určitě je hodně možností, jak to krásné z Tvého kamaráda urdžet "živé" tady. Ty víš, jaký byl, co si myslel, co měl rád. Zkus to na jeho památku v sobě nějak mít. Je to těžký a zní to jako fráze, ale není. Říkají to i lidé, kteří prošli velkým zármutkem. A žijí. Žijí kvůli tomu, jací byli ti, které milovali, kteří milovali je. A drží se tak navzájem naživu. Myšlenky mrtvého drží naživu toho, kdo zůstal, a živý drží ve svém životě živou památku na zemřelého.
držím palce, máš před sebou život, který může být krásný, krásný tak, jak by si to on přál...
