Váhala jsem, zda vás mám ještě obtěžovat, ale nedalo mi to, potřebuju slyšet názor ještě někoho dalšího.
Za pár dní to budou tři měsíce, co zemřel můj spolužák, teprve 16-ti letý kluk, kterého všichni milovali. Byl to bavič třídy, nikdy se kvůli ničemu netrápil, všechno bral s nadhledem. Vždycky, když jsem měla špatnou náladu, napsala jsem mu, rozebrali jsme všechno a on dokázal říct taková slova, až jsem se někdy začala stydět za to, jakými malichernostmi se zabývám. Říkal, že stejně všichni skončíme stejně, že nestojí za to, se trápit. Jenomže já to teď nedokážu. Byl to zprvu normálně pěkný den o prázdninách, když mi moje spolužačka volala, co se stalo. Od té doby, jako bych se zastavila. Nedokázala jsem to pochopit, nedokázala jsem tomu uvěřit, ale ve chvíli projevu, který jsem měla na pohřbu mi to došlo. Začala škola, on nepřicházel. Víte, stále sundávám židli, aby si měl kam sednout, vždy počítám s ním, snažím si jen říkat: je na dovoleny, je na dovoleny!.. zdá se mi, že většina třídy se s tím dokázala vyrovnat, jenže já ne. Nechápu ten paradox, že odešel nejhodnější a nejšťastnější člověk, ktereho jsem znala. Každý mi říká, že by nechtěl, abych byla smutná a trápila se. Já vím, že nechtěl, ale on by tady chtěl být s námi. Nebyla to žádná autonehoda, nic podobného. Selhalo mu srdce. Strašně se bojím, že ho už nikdy neuvidím, strašně se bojím, že je tam sám. strašně se bojím, že NENÍ.
Když teď stávám na hřbitově a brečím, říkám si, že bych to taky nejraději zabalila a šla za ním..
Strašně moc bych chtěla tu skutečnost, že už tady není (respektive jen fyzicky), že spolu nebudeme sedět ani se smát, že spolu nebudeme maturovat, alespoň částečně přijmout. Ale nevím jak..
