Narazila jsem na tyto stránky a věřte jsou smutné, jako je smutno nám a ani já po 10 měsících nemohu se srovnat se smrtí mého muže, odešel v 56 letech, bojoval jak lev, rakovina to vyhrála, 6 let bojoval a prohrál, jak dál? Stále se to vrací, mám 3 hodné děti, snažím se cestovat, nyní jedu na Floridu k jeho rodině, ale věřte nemám žádné nadšení, je mně líto, že není se mnou, že mne třeba nebude čekat na letišti a pod. Jak už dál, nic mě netěší, snažím se před dětmi být jiná, ale když jsem sama, je to celé jinak, moc, moc to bolí, a já zatím to pomyslné světélko na konci tunelu nevidím. Stále si za něj doma zapaluji svíčku, je tu tak se mnou. Hrob není vidět pro kytky, ale jak dál?
