Vždycky si říkám, jak hořké osudy tu jsou... Vracím se na tyhle stránky, protože i mě potkala velká ztráta a nikdo ji nemůže pochopit. Snad jen tady cítím určité porozumění.
Pro paní Janu tím nejdražším v životě byla její maminka a ona o ní přišla. Ano, moc dobře jí rozumím. Bolí to a kdyby se člověk mohl zadlužit do konce života nebo kdyby měl jít na kraj světa pěšky s vědomím, že mu to vrátí milovanou osobu, neváhal by ani vteřinu.
Sama děti nemám, ale myslím si, že ztratit dítě je nepředstavitelná bolest. I kdybyste dětí měla sto, každé bude jiné, ale láska k nim by měla být stejná. Snad právě proto byste měla obejmout starší dcerku a Adámka. Možná právě kus Michalky se vám vrátil v Adámkovi. Michalku potkáte ve snech a snad jako já z těch snů budete mít dobrý pocit. Protože právě tam se vaše duše setkala s ní.
V jedné písni se zpívá: "Nejednou chceš svůj balon, ztracenej je v dětsví nebi... Všechny věci, co´s měl rád, na tebe tam tiše čekaj. Až se tvůj čas naplní, letíš proudem roků zpátky. Někde najdeš svůj balón, nech ho zatím - ať si lítá..."
Tak se držte. Všichni to musíme zvládnout. Přeji hodně sil vám všem...
