Čtu tyto řádky plné bolesti a je mi strašlivě smutno. Ptám se, proč i mě Bůh opustil, proč mě zavrhl? Nebo má se mnou jiné plány, když na jednoho člověka naložil tolik bolesti? V roce 1968 měla naše rodina autonehodu. Při ní zemřela má maminka/32let/, můj tatínek/36let/, má sestra/13let/. Mě bylo v té době 6let a jako jediná jsem přežila. Vychovala mě rodina mého strýce. V roce 1983 jsem se provdala za nejhodnějšího muže na světě. Byl to poctivý, obětavý člověk a táta, měl nesmírně milou povahu a ryzí charakter. Ze své lásky jsme se netěšili dlouho. Přechodil chřipku a v roce 1986 ve svých 26letech zemřel. Bylo mi 25let a měla jsem 2letého syna Martina, kterému právě v den pohřbu jeho tatínka byli 2roky. Myslela jsem, že zemřu žalem a bolestí, tolik jsem ho milovala a tolik to bolelo. A když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že to nepřebolelo vlastně nikdy. Ale tím tragédie v mé rodině zdaleka nekončily. V roce 2002 zemřela má postižená 15letá dcera Zuzanka. V červnu 2005 zemřel můj bývalý druh. Sice jsme spolu již delší dobu nežili, ale když vážně onemocněl, 4 roky jsem se o něj obětavě starala. Měl zhoubný nádor ledviny. 4 roky jsme bojovali, ale nemoc vítězila nad naším úsilím. Střídala se ve mě bezmoc a beznaděj, obrovský vztek na osud, protože už nemůžu nic změnit.Tolik jsem si přála, aby mu Bůh dal ještě pár let, nabízela jsem Bohu ať si vezme mých 10let a dá je jemu, aby tu ještě mohl být pro svou dceru. Zemřel 15.6.2005 v nedožitých 48letech. Jeho smrt mě velmi zasáhla a velmi mě to trápí dodnes. Nedávno jsem však měla sen. Můj bývalý druh jde proti mě, je zdravý, usmívá se a říká mi, ať se na něj nezlobím, že neumřel, že to jen předstíral. Já věřím, že mi tím chtěl říci, ať už se netrápím, že už ho nic nebolí a že už je mu dobře. V době jeho smrti bylo naší dceři 15let a nikdy se z této tragédie nevzpamatovala. Propukla u ní naplno nemoc zvaná mentální anorexie a já málem přišla i o ni. Ale podařilo se nám to překonat,v současné době je její stav stabilizovaný a můžeme opět trochu žít. I když vzpomínky tolik bolí. Pořád si říkám, proč jsem musela prožít v životě tolik bolesti, proč ji Bůh tolik naložil na má bedra. Vždyť jsem se k němu modlila a prosila ho, aby mi nebral mé blízké, ale nikdy mě nevyslyšel. Myslím na své blízké, kteří mě opustili a vzpomínám na ně každý den. Věřím, že se s nimi jednoho dne opět shledám. Zatím na mě hledí z fotek, na kterých se usmívají. Každý den zapaluji svíčku a v myšlenkách si připomínám ty nejkrásnější chvíle,které jsem s nimi prožila. A každý den se s tím snažím vyrovnat. Někdy se to daří, ale většinou se i po těch letech trápím a nemohu a nechci zapomenout. A tak myslím na Vás všechny, kteří jste museli prožít to co já, projít tou strašnou bolestí, která Vám rve srdce, tak, že se Vám zdá, že to nelze vydržet. Přeji Vám hodně sil, bojujte a žijte. Anebo se o to alespoň snažte, tak jako já. Pokud se někdo bude chtít ozvat a napsat, budu moc ráda. Marcela. Můj email je Zahrada1962@seznam.cz
