Jestli se dá někdy dokonale vyrovnat se smrtí blízkého, toť otázka. Vím, o co se jedná, protože rakovina plic mi předčasně ze života sebrala mého strýce, který žil v Německu (měl jsem to štěstí, že jsem ho poprvé v životě, on totiž moc do Čech nejezdil, viděl asi půl roku před smrtí, kdy natom byl relativně ještě dobře) a minulý rok, přesně 28.6. mi v Roudnici nad Labem zemřela má teta. Je to rána, která se nikdy zcela nezacelí, byla totiž sestra mé babičky, a tak ní vzpomínám v dobrém (v mých myšlenkách stále žije) a pravidelně za ní chodím na hřbitov. Protože sám pracuji jako ošetřovatel v hospici vím, jak pro některé z nás, je proces smíření se se smrtí blízkého, "během na dlouhou trať". Nemusí to přebolet, ale dá se s tím žít. Co je hlavní, je snažit se zcela se smutku nepoddat a vnímat radosti, které jsou nám životem nabízeny, byť by se jednalo o nepatrné maličkosti. Vždyť každé ráno, kterého se ve zdraví dožijeme, lze považovat za zázrak, hodný oslavování. Bolest ze ztráty mých blízkých třeba nikdy nezmizí, ale je menší, už proto, že se aspoň netrápí, a na tom "druhém břehu" je jim dobře.
