Na Vaši otázku, bohužel, neexistuje jednoduchá odpověď. Ztratit milovaného člověka, protrpět společně s ním všechnu jeho bolest i strach ze smrti a umírání, každý den jeho nemoci od začátku až do konce, dodávat mu naději a optimismus, pomáhat ze všech svých sil, i když sama už vlastně žádné nemáte ... a přitom se pořád snažit vyrovnat s vlastní bezmocí, beznadějí, s děsivým vědomím, že přes všechnu svou snahu a nekonečnou lásku už nemůžete vůbec nijak pomoci, nic změnit ... na to se opravdu nelze připravit a ani zapomenout ...
Lze se s tím (pomalu, postupně a velice těžce) snad "jen" vyrovnat a smířit - prostě přijmout nezměnitelné. Ale, ačkoliv se o to sama již delší dobu (zatím ovšem ne příliš úspěšně) snažím, vůbec nedokáži odhadnout, jak dlouho ještě bude trvat, než vzpomínky přestanou bolet a já se dokáži zase smát.
Před dvěma lety jsem společně se svou maminkou prožívala totéž, co sama jistě znáte - prvotní hrůzu z diagnózy, společné odhodlání s nemocí bojovat, občasné střípky naděje ve zlepšení, následované spoustou špatných zpráv, stupňující se bolesti, strach z umírání, a nakonec i její (nikoli však mé!) závěrečné smíření se se smrtí - od začátku jejího onemocnění až do posledních společně strávených dní v hospici. Jsem neskutečná vděčná za to, že jsem po celou dobu maminčiny nemoci mohla být s ní a mohla ji na této cestě bez návratu alespoň doprovázet - snad jsem tak mamince alespoň trošku vše ulehčila, když jsem pro ni už jinak nemohla nic jiného udělat.
Přeji Vám hodně sil na cestě za vzpomínkami, které nebolí! Zdeňka
