Dobrý den,
v lednu letošního roku mi zemřela maminka. Opustila mě, protože musela. Protože už nemohla dál. Lékaři a veškerý zdravotní personál udělal vše proto, aby odešla. Jsem o tom pevně přesvědčena a nikdo a nikdy mi to z hlavy ani ze srdce nevytrhne. To jakým způsobem se od samého začátku chovali k ní a ke mě jako její příbuzné, dceři, bylo více než patrné. Nepomohly protesty, stížnosti, jeden se zastával druhého a namísto, aby to nadřízení řešili, se vzájemně kryli a vše popírali. Arogance, tupost a bezohlednost s jakou s námi zacházeli nemá jméno. Je ve mě bolest z jejího odchodu, to že už se mnou není, že nevím, kde teď je, nemohla jsem se s ní rozloučit, prý mne volala. Znám dobře svou maminku, vím co prožívala a jak se cítila, nikdy nechtěla být sama. Tolik se bála umřít. Ale ONI nemají slitování. TI, kteří mají nad námi moc a zneužívají ji, tak často a stále častěji a více bezohledněji. Někomu řeknou, že je prostě starý, tak co, jinému zase, že má být rád, poněvadž se už o příbuzného nemusí starat. Co na to říct.... Bolest a zklamámí z takové krutosti jakoby odchod blízkého člověka ještě znásobil. Je jim lhostejno, že NĚKDO je Vám drahý, pro NĚ jsme pouze maso, kus těla. Jsou to ještě LIDÉ, nebo už zcela pozbyli poslední zbytek lidskosti a soucitu? Kam taková lhostejnost povede? Od koho jiného máme očekávat pomoc a útěchu než od těch, kteří složili Hippokratovu přísahu? Maminku už nemám a nikdy mít nebudu, mohu si jen povídat s její fotkou, chodit na hřbitov a plakat. Slzy a zoufalství jsou to jediné co mi zbylo. Měla jsem už jenom ji, co bude dál?
