Je to ani ne dva měsíce co mi umřel tatínek na rakovinu. Tak nejak to pořád nemůžu pochopit. Pořád vidím jeho tvář jak se ze všech sil snažil s nemocí poprat jak to do poslední chvilky nevzdával a pořád doufal,že to všechno bude dobré, v to sme ostatně doufali mi všichni i když nám lékaři dali jasně najevo že to spěje ke konci. V posledních chvílich života už ani nemohl mluvit, půl roku nic nejedl jen sondou do břicha, .... a pak přišel v létě tohoto roku konec. Pořád slyším v telefonu maminku jak mi říká " Tatka umřel" Ta slova mi rvou srdce. I když to píšu tak břečím. Nejsem ani schopná si s nikým o tom promluvit,protože hned břečím pořád věřím a myslím si že to byl jen zlý sen,ale když k našim přijedu a vidím to prázdné místo na gauči kde poslední půl roku ležel, je to hrozné.... Vím že to chce čas,ale já bych tak ráda aby tady byl. Zrovna se mu tak všechno dařilo v práci v životě. Vnoučátka ho milovala. Tolik bych mu toho chtěla říct,vůbec nevím jak se s tím srovnat. Ta bolest je někdy nesnesitelná.Kvůli dětem,ale se musím držet. Pokaždé když jedu večer domů z práce tak brečím doufám,že se mi někde zjeví dá znamení,tolik mi chybí... a nejvíc mne trápí čím vším si musel projít tolik utrpení a bolesti proto,že nikdy nikomu nic neudělal :-( Sem hodně citlivé povahy a stačí jen neco malinko co mi ho připomene tak brečím,nedávno sem se rozbrečela i na parkovišti když na mne promluvil chlap jestli znám jistý spray. Jasně že sem ho znala používal ho tatínek na rány po ozařování než nám umřel :-(
