Nejprve ti chci popřát opravdu upřímnou soustrast. Je mi do breku, když to čtu, vždy, když odejde někdo, koho milujeme, je to velice smutné. Mě je 21 let a před 6 měsíci mi zemřela maminka a já náhle zůstala úplně sama. Věř, že vím, čím procházíš a ta myšlenka, že už ho nikdy neuvidíš je drtivá a dost bolestivá a teprve to všechno ještě dosti bolet bude.. Truchlením si musíme projít všichni, komu někdo odejde. Já se třeba cítila hrozně nepochopená svým okolím, nenáviděla jsem, když se někdo smál a radoval, protože já jsem nemohla a byla jsem plná zloby, na všechno a na všechny. Chvíli to bylo lepší a říkala jsem si, že musím žít, že by to tak mamka chtěla, ale vrací se to, vždy tak nečekaně.. Připomene mi jí každá maličkost. Včera jsem se rozbrečela když jsem si třeba kupovala šampon, protože jsem si vzpoměla, jak jsme ho vždycky s mamkou vybírali a ona nadávala, že si vybírám ty nejdražší.. Někdy sebou začnu šít a říkám si, že to prostě není pravda, ale na druhou stranu žiju dál, jako by tu byla, protože pro mě tu je, pro mě neodešla. Je v mojí mysli, v mojem srdci, každou vteřinu, každý den. Vím, že je to teď těžké, ale časem bolest malinko otupí, ale rány se nikdy nezahojí úplně. Je to prostě těžké smířit se s tím vším. Já si třeba takových 14 dní po tom co maminka zemřela skoro nepamatuji, byla jsem strašně mimo.. Mohla bych tu povídat do nekonečna, ale teď se nejedná o mě, ale o tebe. Držím Ti palečky, ať všechno zvládneš, buď silná, budeš to moc potřebovat a vzpomínej, protože vzpomínky jsou nesmrtelné a nekonečné, ty ti nikdo nikdy nevezme. Kdybyses chtěla svěřit nebo pomoci a nebo si jen tak popovídat a nechtěla tím nikoho "otravovat" (já to tak měla), tak napiš na mail CerticeSimonka@seznam.cz, já tě ráda vyslechnu, ať tě bude trápit cokoliv, já vím, jaké to je, přijít o milovaného člověka a vím, jak moc mě okolí nechápe, ještě teď a sama bych se někdy potřebovala vypovídat, ale nikdo už mě nechce poslouchat.. Podávám ti alespoň trochu pomocnou ruku, netrap se :*
