Je to skoro rok co jsem sem psala,za pár dní přijde to ráno kdy mi před rokem naposledy řekl že mě miluje...před rokem jsme tu takhle v pátek seděli spolu,s plány na budoucnost,s představou jak jednou budeme šedivý sedět na zahradě...a ted tu sedím se slzama v očích a neskutečným smutkem v duši který nedokáže zmírnit ani naše tříměsíční dcera...nevím jak dál,nevím,jsem tu jen kvůli malé,doufala jsem že se to bude lepšit ale nelepší,jen vidím jak jsem strašně ztracená,člověk je najednou divák života místo toho aby byl účastníkem...a ten život ho ani nezajímá...nevím jak to změnit..ano mám dceru všichni říkají že to je důvod žít..mají pravdu,vím to ale bohužel ani tenhle fakt nedokáže změnit to jak neskutečně strašně se cítím a že nenávidím život,neumím už žít,mluvit s lidmi,proč chodit ven když pak vím že se vracím domů sama a že ani doma on už nebude čekat,nevím jak z toho ven,jak to přežít
In reply to Vím jaké to je, přítele by Anonym (neověřeno)