Přidat komentář

Ahoj Moni, může se zdát, že nás spojuje jen jméno...ale po přečtení Tvého příspěvku (a ač to tady čtu už skoro tři měsíce a nikdy jsem nic nenapsala) jsem se rozhodla Tě podpořit....vím, jakou bolest prožíváš a jak se cítíš...a kdo nezažil bolest ze ztráty někoho blízkého, nikdy nepochopí, jak je to šílené - bezmoc, zoufalství, pocit, že Ti vyletí bolestí srdce z hrudníku, touha se vším zkoncovat a další spousta pocitů, které se kolikrát nedají ani popsat...chce se Ti křičet, zlobíš se na celej svět a řikáš si, co sem komu udělala /nebo on/ že nás to muselo potkat, když jsme byli tak moc šťastni....Abych tak nějak začla ve zkratce o svém příběhu - je mi 26 a mám 16ti měsíční dcerku...miluju ji nadevšechno na světě, ale před třemi měsíci mi zemřel tatínek v pouhých 48letech (měl smrtelný pracovní úraz)...byla to pecka z čistého nebe a hrozný zásah do další budoucnosti....byl mi oporou celý život, myslim, že jsme neměli vztah jako dcera a otec, ale jako nejlepší přátelé....když jsem otěhotněla, měl velikou radost a kor když jsme zjistili, že to bude holčička...jelikož můj muž pracuje daleko od domova, je přes týden pryč a já bydlim ve stejném městě jako rodiče, tudíž taťka zastával plnohodnotně a možná daleko lépe funkci "tatínka čekatele" a veškerá vyšetření a ultrazvuky podstupoval se mnou on....když se malá narodila, brečel jak želva a byl neskutečně šťastný...tím se mu změnil celý život a jeho srdce začlo patřit prvorozené vnučce a tím i budoucnost a všechen volný čas, byli jsme spolu denně. Podporoval mě ve studiu VŠ, kterou jsem začla studovat loni v září na mateřské a to jen díky němu, neboť mi pomáhal s hlídáním a vším okolo, aby mi dal prostor na učení...můj život byl šťastný, spokojený a bezproblémový, plnila jsme si svoje sny...život plný lásky a plánů do budoucna....taťka oslavil s vnučkou letos v březnu první narozeniny a ... ke konci dubna se nám už nevrátil z práce....přijela jen policie s oznámením té tragédie a pár hodin poté přijel jeho nadřízený s věsmi, které měl v práci....najedou vše ztratilo smysl...moje životní láska (žádného jiné chlapa jsem nikdy nemilovala a milovat nebudu tolik, jako svýho taťku, byl mi vzorem dokonalosti jako člověk i jako manžel, s mamkou měli překrásný vztah celých 27let) ...píšu Ti to proto, že vím, že čekáš miminko a měla bys (jak si všichni myslí) být v pohodě, děkovat alespoň za to, že nosíš v sobě kus toho, cos milovala....ale ....vím, že to není jednoduché....to co teď napíšu nechci, aby vyznělo jako rouhání nebo cokoli jiného....miluju svoji dceru....ale je to tři měsíce, to taťka odešel a myslim, že si tu bolest ponesu už celý život....několikrát mě už napadlo, že bych dala cokoli (a když píšu cokoli, tak myslim COKOLI) za to, aby tady byl ON....tím myslim, že láska k dceři, kterou mám rok a půl nepřebila tu 26letou lásku k taťkovi...asi to píšu jako tele, nevim jestli je z toho k pochopení, co tím chci říct...prostě.....momentálně Tvá bolest nejde přebít radostí a těšením se na nový život,