Dobrý den, strašně se bojím si i jen číst některé z příběhů zde už napsaných... Od pondělního večera se totiž bojím udělat téměř cokoliv, jakoby všechno kolem mě bylo jen plné strachu.... Strachu ze sama sebe, strachu z toho jestli to či ono udělat bude pro mě ve výsledku snáž přijatelné či naopak. ... Jakobych měla chuť se pořádně nadechnout ale už v počátku nádechu mě brutálně píchne někde uvnitř a znemožní mi to vlastně i vydechnout... Nemusím tu přeci nikomu popisovat jak mi každičká blbost na kterou se podívám vybaví JEHO OSOBU, a jak prostě všechno na co se podívám, co kdo přede mnou udělá, co uslyším, ucítím, udělám BOLESTIVĚ TAK JAKO NIKDY PŘEDTÍM připomene OSOBU, která pro mě na celém světě byla snad jediná a přitom tolik tolik milovaná!!! ...osobu, která mi v pondělí večer umřela v náručí naprosto zbytečně. ...osobu, jejíž celý život znamenal pro mě na světě nejvíc a jejíž poslední 2, 3 nádechy mám pořád před očima. ...osobu, která tu mohla dnes být s námi, možná, kdybych se s ní v sobotu večer nehádala kvůli tomu že chtěla jít v neděli čestně do práce což jsem já nechtěla jen proto abych jí měla sama pro sebe. ...osobu, kterou jsem zjevně unavila natolik že ani obyčejnou střevní chřipku potom nepřežila, osobu, kterou jsem já donutila ať se se mnou přestěhuje do krásnějšího, nového bytu, který byl ale mnohem dál od její práce a připravila jí tedy o tolik časově náročnější cestu, která jí musela za poslední 3 měsíce také moc vyčerpávat, osobu kterou jsem já měla už dávno obejít a zkontaktovat se s její rodinou tak abych měla šanci se dozvědět o její nemoci mnohem mnohem víc tak, abych jí napřísklad při střevní chřipce okamžitě vzala do nemocnice.... Je toho tolik... V PONDLĚÍ MI ZEMŘEL PŘÍTEL, MUJ TÉMĚŘ JEDINÝ A NEJLEPŠÍ PŘÍTEL, MŮJ MUŽ, MŮJ HONZÍNEK... NĚKDO KDO MI SÁM DAL SÍLU ŽÍT. ...zemřel po 75minutové resuscitaci v našem novém bytě, zemřel mi v náruči po té co ušel 2 kroky z toalety, kde jsem ho slyšela zaúpět, zemřel nedostatkem hormonu, který od svých 9let užíval po vyoperování nadledvin, zemřel asi zcela zjevně svou valstní vinou, neboť to všechno podceňoval a prostě si zahrával... Zemřel a zemřít nemusel, kdybych i já nedělala tolik chyb... BOJÍM SE BUDOUCNOSTI, BOJÍM SE LIDÍ, BOJÍM SE HUDBY, BOJÍM SE ŽE BUDU UŽ NAVĚKY SAMA, BOJÍM SE ŽE UŽ HO NEUVIDÍM, ŽE MNE UŽ NEOBEJME, ŽE UŽ SE NEVRÁTÍ, BOJÍM SE ŽE OPRVADU UMŘEL, BOJÍM SE, ŽE UŽ SE NEVRÁTÍ... BOJÍM SE SAMA SEBE. (je mi 26let a nemám naději na další život...) Prosím pomožte mi... Prosím...
