mám podobnou zkušenost. Můj táta onemocněl, když mi bylo 15 a sestře 12 let. Napřed začal být náladový, zapomínal. Ke konci nás nepoznával, byl schopen běhat po paneláku nahý a hledat nás, i když jsme se ho snažli dostat nazpět do bytu. Měl boletsi - metastáze rakoviny do kostí. Měli jsme ho doma přes 3 roky. Poslední rok ho vozili do Domovinky a pak, když jsem přišla ze školy, tak ho dovezli domů. Pak dostal zápal plic a musel do nemocnice, kde zemřel. Nikdo si neumí představit jaké to je, když vidíte svého tátu, jak se mění z člověka kypícího životem v trosku, která neví kde je, kdo jste vy a neumí se sám ani obléci, nebo se o sebe postarat. Má bolesti a vy mu nemůžete pomoci - jenom být s ním.
Když nám zavolali, že umřel, tak jsem pocítila úlevu. Obrovskou úlevu, že je konec jak pro něho, tak pro nás. táta totiž přes všechno měl čas od času i světlé chvilky, kdy nás poznal. a to bylo asi nejhorší. Uvědomil si realitu a byl na zhroucení.
Já jsem se zhroutila 6 měsíců po tátově smrti - skončila jsem na antidepresivech. Máma rok po jeho srmti a sestra se držela najdýl - rok a půl. Nyní už žijeme naše životy, léky již nebereme.
Držím všem, kteří se rozhodli, že se o dementního postarají doma, pěsti. Je to těžké. Velni těžké. ale děláte to nejlepší, co jde.
