Jsem zoufalá a nevím si rady. Dnes jsem objevila tento server, třeba mi někdo dokáže poradit z vlastní zkušenosti.
Již přes rok máme doma manželovu maminku. Včera jí bylo 89. Skoro do 88 let byla celkem samostatná, žila sama v domku, obstarala si i malé nákupy. Pak se rozhodla, že nebude brát prášky na vysoký tlak, protože doktorka je blbá a proč jí to dává. Zkolabovala, odvezli ji do nemocnice. Po propuštění jsme si ji vzali k sobě. Máme sice velký dům, ale samé schody, takže babičku máme v obýváku. V dubnu si zlomila nohu, byla tři měsíce v nemocnici, tam absolutně nespolupracovala, lékařům a sestrám sprostě nadávala, odmítala se učit chodit o berlích a po třech měsících začala přes zákaz chodit sama. Noha to vydržela, ale začala se projevovat demence. Prala se s pacientkami, se sestrami, každý den jsme tam chodili s hrůzou, co zas vyvedla. Když ji chtěli přeložit na psichiatrii, vzali jsme si ji domů. Děkovala, slibovala, že se polepší, ale...
Demence pokračuje, je strašně zlá, stále nás proklíná a zatracuje. Jakmile jsme z dohledu, tak křičí o pomoc, v noci nás budí, protože neví kde je. Už ji nemůžeme nechat vůbec samotnou, s manželem se u ní střídáme a chodíme do práce jak to jde. V noci, o víkendech, ale nestíháme. Máme svoji malou firmu, ale pracovat musíme, máme své závazky. Já už bez prášků nemohu existovat, manžel je také na dně. Babička vyplivuje prášky do kapesníku, nebo je hází pod stůl, pak se hádá, že to není pravda. V noci si sundává pleny a z postele vyhazuje podložky, takže ráno má postel denně promočenou, a hádá se že jsme jí to sundali my. Vyžaduje stálou pozornost, je problém si dojít i na záchod, hned kříčí o pomoc a běda když k nám přijde návštěva. To se v minutových intervalech dožaduje stále pozornosti. Potřebuje obout, zout, oblíct svetr, protože je jí zima, hned sundat, protože je jí horko, dát napít, má hlad, i když před půl hodinou jedla atd.
Už víme, co znamená přísloví, že stokrát nic umořilo osla.
Jestli máte někdo podobné zkušenosti, poraďte, nevím co mám dělat. Moc děkuji, Míša