Promiňte,musím se zasmát...moje maminka umírala na nádor na mozku,který sice byl operovaný,ale naděje už předem žádná.Celá "léčba" probíhala nádherně,všichni zdravotníci ve všech nemocnicích,kde jsem s mamkou trávili náš čas byli super(snad bych mohla touto cestou poděkovat kladenské onkologii,kde jsou ty nejlepší sestřičky na světě),až ke konci,když mamka byla upoutána na lůžku a opravdu nebyla schopná si ani stoupnout jsme zůstali odkázáni na obvodní lékařku.Ta nás ovšem naprosto ignorovala,při sebemenším problému nám radila,abychom zavolali sanitu a nechali mámu odvézt,že jí se to netýká.Takto jsme několikrát za sebou museli zdolat zánět močového měchýře,nachlazení a tak podobně.Zdůrazňuji,že ona lékařka má ordinaci asi ve 300 metrů vzdáleném domě,než byla máma.Nedonutili jsme jí,aby zvedla zadek a pacientku alespoň jednou prohlídla.To trvalo půl roku.A soudit se?Každý nás od toho zrazoval,že stejně nic nevybojujeme.Kdykoli si na to vzpomenu,otvírá se mi kudla v kapse.O mamku jsme se starali ze všech sil,sháněli jsme všechny ty věci,ketré by jí mohli aspoň trošku pomoci,ale byli jsme na to sami.Věděli jsme,že už jí víc pomoci nemůžeme,ale takovýto přístup si myslím nezaslouží nikdo z nás,už proto,že jednoho dne tak dopadneme všichni.Odepsat pacienta jen proto,že není perpektivní se mi zdá ubohé a nelidské.
