Dobrý den, potřebuji sdílet svůj příběh, protože potřebuji podporu. Budu ráda za všechny rady a povzbuzení. Je mi 22 let a snažíme se tatínkovi připravit důstojný konec života. Máme doma tatínka, kterému v březnu 2014 diagnostikovali útvar na mozku. Co dva týdny jsme tátu vozili do nemocnice na operaci, vždy nám ho vrátili zpět, že má přijít zase jindy. Nakonec ho hospitalizovali, po biopsii vyloučili operaci s tím, že se jedná o nejzhoubnější nádor - glioblastom IV. Prý má 6 až 12 měsíců života. V té době táta křičel v bolestech, nádor rostll a doktoři se nestarali. Mysleli jsme si, že už mu nezbývá příliš času. Naštěstí jsme nasadili silnější prášky a táta se zlepšil - nikdy už ale nebyl jako dřív.Tátova dlouholetá přítelkyně se od něj distancovala s tím, že vždy chtěl být s námi dětmi, tak ať si nás užije. Vánoce chtěl strávit s ní, ale po dvou hodinách mi zoufalý volal, ať ho odvezu domů, že prý se ona bojí, že jí výkaly znečistí byt (tátův stav byl tehdy naprosto stabilní a sám si vždy došel na záchod, byl schopný i opravovat počítače)! Není ani možné říct, jak dospělého člověka tímto chováním ponížila. Ale nový notebook ji pod stromeček koupit mohl, to ano. Od té doby (6 měsíců) u nás na návštěvě nebyla a musím říct, že jsem její chování neřešila, ale poslední dny mě její hyenismus budí ze spaní a třesu se vzteky. Nějak se s tím poslední dny nemůžu srovnat. Táta byl dobrý sponzor, když ji bral na dovolené, ale když je zle, tak mu ani nezavolá! Nyní se tátova situace zhoršila. V březnu 2015 byla ukončena onkologická péče, tzn. čekání na smrt. Už moc nechodí, někdy vnímá lépe, někdy méňě. Včera dostal epileptický záchvat, měla jsem obrovský strach a zavolala sanitku. Saniťáci byli příjemní, celá jsem se třásla a plakala a skoro nemohla mluvit. Když jsem volala do nemocnice, doktor mi řekl, že tátu pošle zpátky domů, protože mají na oddělení plno a stejně s tátou nemůže nic dělat. Vrátili nám ho hladového v počůraných trenkách a s receptem na diazepam, aniž by nám kdokoliv vysvětlil, jak se diazepam aplikuje a co s tátou vlastně dělali. Celou noc nespal, protože ho asi nadopovali nějakýma práškama, aby ho mohli "v pořádku" poslat domů. Ve zprávě se píše, že je orientován v čase a místě, což je blbost, protože táta neví, jaký je měsíc, natož den! Jsem ráda, že ho máme zase doma a chci se o něj dále starat. Mám obavy z okamžiku, kdy umře, ale četla jsem některé zprávy o tom, jak je to vlastně smírčí okamžik. Rozhodně nechci, aby umíral sám zmatený v nemocnici, to by bylo i pro mě strašné. Ale zároveň se bojím a nemůžu spát. Kontaktovala jsem místní hospic, přijela doktorka a vše vysvětlila (jak používat diazepam, proč táta nechodí), tátu skutečně vyšetřila. Celkově jsem zklamaná z nemocnice, z jejich postupu a nekomunikace. Nevím, jak se smířit s chováním tátovy "přítelkyně". Teď se bojím, protože se jeho stav bude zhoršovat a to čekání na odchod a snaha dát mu co nejvíce péče a lásky je vyčerpávající.
