RÁDA BYCH VŠEM, KDO TADY UVEŘEJŇUJÍ SVÉ PŘÍSPĚVKY PODĚKOVALA. JE TO PRO MĚ OBROVSKÁ PSYCHICKÁ VZPRUHA. Před dvěma lety jsem si vzala k sobě domů svou matku. Již nebylo možné přihlížet, že žije jako .... s prominutím.... bezdomovec. Její snaha být co nejdéle soběstačná (mamka je po mrtvici na levou stranu ochrnutá, má silnou artrózu kolen a kyčlí, cukrovku, vysoký tlak, anginu pectoris) vzala za své. Žila v pečovatelském domě, ale prádlo a jídlo jsme jí zajišťovali s bratrem. Do okamžiku, kdy spadla a 12 hodin trvalo, než byla pomočená a pokálená nalezena. To byla poslední kapka a během 4 dnů jsem si mamku nastěhovala k sobě. Při pádu si naštěstí!! nic neudělala, ale psychicky byla úplně na dně. Tehdy jsem si myslela, že to vzdala a umírá. Dokázala několik týdnu jen koukat do stropu. A dneska?? Čte, kouká na televizi, luští křížovky.... aby podle vlastních slov neumřela úplně blbá. Nikdy mi nedělala žádné problémy. Když má výhrady nebo se jí něco nelíbí, tak se do sebe uzavře a mlčí. Pro mě je to signál najít něco, co by ji zase zvedlo náladu a zbytečně situaci nehrotit. Velice si cením na své mámě, že ani jediným slovem mi nikdy nedala najevo svoji nevoli. Už asi rok je úplný ležák a měla by asi plné právo mě občas sekýrovat. Snažím se chodit ještě do práce. Je to hektické a místy dost zoufalé, ale mám strach, že kdybych zůstala doma s mámou, že po její smrti bych nemusela najít práci. Přece jenom se mi blíží padesátka.
A přesně podle toho co jsem tu četla, tak krmení, výkaly, zvratky a jiné chuťovky
... nejsou to nejhorší, co Vás při starostech o starouška čeká. Naše zdravotnictví je bitva s větrnými mlýny a děkuji bohu, že ovládám počítač a internet mě víc, než baví. Nikde jinde se nic nedovíte a zapomeňte na to, že Vám někdo poradí. Podle zkušeností, co jsem slyšela, tak každý využívá svých známých. Např. při zajišťování postele jsem požádala svou známou o zapůjčení z domova důchodců. Ředitelka DD byla tak úžasná, že za 50,- Kč mi ji prodala. Sice je to ta stará verze, ale je. Toaletní křeslo jsme si koupili, plíny jsem kupovala, než mě jednou magistra v lékarně už měla asi dost a zeptala se mě, proč nepožádám obvodního lékaře o poukázku? Vůbec jsem netušila, že to jde. Doktor nic neřekl .Nechtěl nebo nevěděl je asi stejně šílený jako jeho reakce, když jsem mamku chtěla u něho registrovat. Protože jsem si ji sama stěhovala z jiného obvodu, tak doktor ji nechtěl.... doslova nechtěl dalšího nevýnosnýho pacienta. To jsem opravdu slyšela na vlastní uši. Zachránilo mě jen to, že jsem měla nervy na pochodu a regulérně jsem se mu tam rozplakala. Mámu zaregistroval, ale návštěvu doma provedl až po roce... asi aby viděl, jak opravdu vypadá. Hospitalizace v nemocnici?? Hrůza a děs. Vždy jsem za mámou chodila každý den. Abych ji omyla a vyčistila zubní protézu a hodinu plkala o ničem, jen aby měla lepší náladu. Každý návrat domů byl strašný. Máma se regulérně podělávala.... chudák, zvracela a psychicky.... raději nemluvit. Už to znám, je to standart... neboj mami, vždycky jsme se ze všeho vykřesali, chvilku to potrvá, ale půjde to. A opravdu to zatím jde. Kdyby to bylo tak, jak je to dnes.... můžu jen říci... díky bohu. U starých lidí je problém, že pokrok k lepšímu většinou žádný nezažijete. Tělo je staré a spousta orgánů už neplní tu fuknci, jak by asi mělo. A přesto... když uvařím něco dobrého a vidím, jak mamka mlaská a s potěšením se láduje, tak mi to stačí. Doufám, že jsme první vlaštovky, které se snaží bojovat se systémem péče u nás. Že ti co budou po nás, to budou mít snad lepší. Problém není v penězích, ale v lidech. A nejen bílé pláště by si měli uvědomit, že tam, co jsou naši rodiče, budeme i my.
Jsem vděčná, že mohu se svou mámou být. I když... zcela upřímně.... někdy mám chuť skočit z balkónu. To je asi ta odvrácená strana. Proto mě velice tyto stránky potěšily a hodně povzbudily. Všem co to čtete přeji pevné zdraví a nervy. Zina
