Polohuju, krmím, přebaluju, rehabilituji.... Jsem s ní doma, pečuji o ni, jak nejlépe umím a jsem šťastná za každý den, který s ní ještě mohu strávit. Z nemocnice jsem ji vzala v tzv. bdělém komatu, kdy s ní nebylo téměř možno navázat kontakt. Problém byl, že nemohla polykat. Dnes už zase mluví, dobře jí a je v dobré psychické kondici. Když vstoupím do dveří, vítá mě úsměvem. Nemá ani jednu proleženinu, ačkoliv se nemůže sama pohnout, jen omezeně rukama. Dny, které spolu trávíme, jsou přes všechnu dřinu a omezení, radostné. Za to patří dík i mé rodině, hlavně manželovi.
