Již několik let pečuji "na plný úvaze" o své starší rodiče, kteří zatím nejsou zcela bezmocní, přece je však nutné se jim neustále věnovat. Zejména otec (postižený několika mozkovými příhodami a potížemi s prostatou) se pohybuje jen s velkým úsilím s chodítkem, špatně komunikuje, bez pomoci se neoblékne a je nutné pomáhat mu při konání potřeby a osobní hygieně, což se děje i několikrát denně. Matka je na tom, přes (snad konečně zahojený) bércový vřed, křečové žíly a občasné pomočování, fyzicky lépe a je soběstačnější, mívá však poruchy myšlení a v důsledku nedokrvení mozku také sklon ke ztrátě vědomí. Bydlíme na venkově v podmínkách, které s trochou nadsázky označuji jako "boj o holé přežití" (jsou potíže se vším, nač si vzpomenete). K dokreslení situace je nutné zmínit, že manželka s dětmi žije ve vzdáleném městě, neboť bytové podmínky zatím neumožňují, abychom se sestěhovali. Syn studuje na vysoké škole, dcera (vyžadující v učení zvýšenou péči) navštěvuje odborné učiliště. Žena je v invalidním důchodu a navíc postižena dalším úrazem. Sama by potřebovala, aby se jí někdo věnoval, přesto pracuje ze všech sil a stará se o vše, jak jen může (její zdravotní stav se ovšem zlepšuje). Ačkoliv přímo nestrádáme, přece musíme zvažovat i ty nejmenší finanční výdaje.
V péči o rodiče není největší potíží neustálý boj s močí, výkaly a další nečistotou, ani nutnost udržet domácnost v chodu (topení na tuhá paliva, úklid, údržba vážně chátrajícího objektu), ale vztahy a chování. A to je také důvod, proč píšu tyto řádky.
K rodičům mě nepoutá nějak výrazná citová vazba; můj vztah k nim je rezervovaný. Spíš jde jen o pocit zodpovědnosti a křesťanskou "povinnost". Rodiče byli po celý život hněviví, sebestřední a bezohlední; matka vždy byla učebnicovou manipulátorkou (nejrůznějšími způsoby tyranizovala a vydírala své nejbližší). Rodina mého dětství byla plná napětí, hrozeb, posměchu, výčitek a hysterických scén. Velmi mně prospělo, když jsem se v patnácti letech osamostatnil a opustil domácnost (kontakty jsem ovšem udržoval stále).
Se značnou nevolí rodičů se střetla manželka (kterou matka nepřijala dosud, ačkoliv jsem ženatý bezmála třicet let a naše manželství je klidné a láskyplné). Celá léta byla vystavena útokům, pomluvám a šikanám (nevyhnutelně zraňujících i mne) a jen její trpělivost a nepochopitelná ochota stále začínat znovu, bránily definitivní roztržce s rodiči. Matčinou motivací snad mohla být žárlivost, avšak i v tomto případě chování rodičů jen zapadalo do kontextu jejich životního stylu.
Některé projevy rodičů jsou až kuriózní. Matka např. vybírá odpadky (igelitové sáčky, kelímky od másla či jogurtu, plast z bonboniéry...) z koše, jde s nimi ven a tam je pohazuje po zahradě, do blízkého potoka nebo zastrkuje pod keře. Mohlo by se zdát, že jde o stařeckou demenci. Ona si však podobně počínala i v mladším věku, jen to "maskovala" jakoby smysluplnými aktivitami (např. zahrádkařením). Pozemek tak připomínal smetiště a trvalo dva roky, než jsem o volných chvílích následky odstranil. Podivně si počíná mnohdy i po použití toalety (na malou stranu chodí převážně "na kbelík", stojící u postele), kterou "splachuje" různým odpadem (močí ze kbelíku) nebo pomocí mopu z nádoby na vytírání podlahy. Dalším jejím charakteristickým projevem je "přemísťování", tj. vytváření shonu, hluku a snad dojmu jakési pracovitosti neustálým přenášením věcí (nádobí, hrnců, šatstva apod.) z místa na místo. Předměty přemísťuje tak intenzivně, že ztrácí přehled a tak vzápětí může vyvíjet další činnost: nekonečné hledání někam přemístěných nebo zastrčených věcí. Také schovává jídlo (od sladkostí až po obyčejný suchý nebo i namazaný chléb), které ukrývá mezi prádlo, do zásuvek nebo do postele. Když je to odhaleno, brání se, že musí jídlo schovávat před otcem, aby vše nesnědl. Všechny tyto sklony se projevovaly ode dávna, jen bývaly opatrnější (ne tak nápadné).
Hovořit s matkou je velmi obtížné a upozornit ji na nějakou chybu nebo opomenutí je zhola nemožné. Následkem by bylo zapírání, překrucování skutečností, obviňování všech ostatních (zejména otce) nebo řeč "já o voze, ty o koze", což by mohlo skončit nezvladatelnou konfrontací. Jakýkoliv rozhovor se může kdykoliv zvrtnout ve výčitky nebo útok; nevinná otázka na běžnou záležitost, dobře míněná (nebo nijak nemíněná) poznámka mohou mít dalekosáhlé dopady v podobě bouřlivé, vášnivé a nikam nevedoucí debaty. Nestačí však zdrženlivost či mlčenlivost přítomných. Je nutné trpělivě čelit neustálým matčiným provokacím v podobě "rad", výčitek, obviňování či mentorování nebo naopak trucování, hekání, sténání a předstírání nedefinovaných zdravotních potíží. Také tyto projevy jsou starého data, u nich však lze s povděkem konstatovat, že s věkem poněkud ochabují.
Otec situaci doplňuje o netrpělivost, paličatost a zlobu, často doprovázené křikem (v poslední době už spíš nesrozumitelným). Také u něho nejde o nic nového. S narůstající bezmocností se však stále více mírní, neboť si uvědomuje, že je odkázán na pomoc druhých (což otevřeně přiznává). Často s úžasem shledávám, že jsou oba vlastně nešťastní a zlí zároveň. Nejsem odborník, mám však dojem, že narážím (zejména u matky) na psychopatické poruchy osobnosti a nedospělost a nevyzrálost (přes poměrně vysoký věk). Uvedený výčet potíží není zdaleka úplný, uvedl jsem jen to, nač jsem si právě vzpomněl. Naznačené vlastnosti a charakterové vady stářím poněkud otupěly a pro slabost tělesnou i duševní ztratily na intenzitě a údernosti. Také my druzí jsme s věkem leccos pochopili a mnohému se naučili, takže dovedeme zmíněným tlakům dost dobře vzdorovat. Vyžaduje to ovšem neustálou obezřetnost a odolnost, což je vysilující, takže čas od času k nějaké konfrontaci přece jen dochází.
Nebylo úmyslem, abych si ztěžoval, nebo dokonce očekával nějakou pomoc, či konkrétní radu. Dobře vím, že jediným schůdným řešením je prostě vydržet a bojovat. Situace ostatně není pouze černá, dostává se mi i mnoha radostí. Chtěl jsem jen poukázat na těžkosti, o kterých se nemluví příliš často, které však nebudou vzácností (jak jsem se tu a tam doslechl).
