Dobrý večer.
Když si tu tak pročítám vaše příspěvky, mám z nich smíšené pocity. Zvláště proto, že je v naší zemi poměrně složité pečovat o nemocného doma a proto mnohdy nezbývá, než někoho blízkého s těžkým srdcem umístit do nějakého zařízení.
Je mi 27 let a o svoji babičku se starám již tři roky. Když onemocněla a bylo jasné, že již nebude schopná postarat se sama o sebe, nestačila jsem se divit, s jakými argumenty přicházely její vlastní děti, jen aby si maminku nemusely vzít do péče. Neměly ani zájem na tom, aby jí zajistily odpovídající péči někde jinde, když už se samy starat nemohly. Jednoduše hledaly všemožné i nemožné důvody, proč to nejde, než alespoň nějaké, proč by to jít mohlo. A tak jsem si ji vzala já. Odešla jsem z práce a nastěhovala jsem se k ní do jejího maličkého bytečku. O finanční stránce věci tu bylo již mnoho napsáno, je pravda, že finanční prostředky v té době byly hodně mizerné, až směšné, na to, že jsem se musela o babičku starat celodenně a ztratila tak příjem, protože chodit při péči o ni do práce, bylo nemyslitelné. Dalo se to však zvládnout. Daleko horší byly útoky jejích dětí, které v mojí péči o ni viděly pouhou zištnost z mé strany...Některé z nich se neštítily ani toho, odnést si z babiččina bytu vše, co mělo nějakou hodnotu a cenu. Dnes, o tři roky později můžu říct, že jsem šťastná, že babičku ještě pořád mám, ač jí lékaři v počátcích dávali jen pár týdnů života. I když se její stav v posledních dvou měsících rapidně horší a péče o ni je nyní nesrovnatelně těžší, než v začátcích, náročná fyzicky i psychicky, jsem ráda, že se o ni dokážu stále ještě postarat doma a pevně doufám, že bude také moci v klidu doma zemřít. Někdy bych si přála, aby už byl jejímu utrpení konec. Ale je vidět, že je to i v téměř 90ti letech bojovnice. I samotná finanční stránka péče je nyní přeci jen příznivější, než před lety a umožňuje mi tak investovat do věcí, které babička potřebuje a které pojišťovny neproplácí. A těch teď není zrovna málo. Nemám sice moc příležitostí odejít kam chci a kdy chci, ale mám dobrý pocit z toho, že je babička v domácím prostředí, v mé péči (v kombinaci s úžasnou zdravotní sestřičkou, která se stará o proleženiny, kterým se nepodařilo zabránit, ale které jsou pozvolna na ústupu) a nemusí ležet někde v nemocnici nebo jiném zařízení, kde úcta ke stáří personálu leckdy nic neříká...
Největším pozitivem na celé péči je pro mě fakt, že jsem se i s babičkou odstěhovala z města, kde jsem měla pořád její vyčítavé děti za zády, mám teď poslední dva roky klid a můžu se soustředit na babičku a ne na to, co si kdo z jejího příbuzenstva zase usmyslí.
Z vlastní zkušenosti tak můžu říct, že péče o těžce nemocného a umírajícího člověka je velice náročná, stojí spoustu sil, energie, času i financí, ale pokud člověk opravdu chce a nebojí se, je ochotný obětovat i vlastní soukromí (což je někdy hrozně těžké), pak to přeci jen zvládne. Tím ovšem nechci říct, že ten, kdo se rozhodne pro umístění příbuzného do nějakého zařízení, je špatný. To jistě ne. Jen si myslím, že by měl člověk zvážit veškeré svoje možnosti i možnosti zařízení, která jsou k dispozici a nenechat člověka ležet opuštěného v nemocnici. Myslím, že přítomnost někoho blízkého, komu na nás opravdu natolik záleží, že je ochotný se o nás postarat nebo alespoň být s námi co nejčastěji, je v těžkých chvílích nemoci i umírání to nejcennější, co můžeme druhému dát...
