Souhlasím s předchozími příspěvky, že člověk se musí spolehnout sám na sebe, měli jsme také maminku s tumorem jater. Když ji v nemocnici vyšetřovali, chovali se jako hulváti i přesto, že již znali diagnozu a dávali jí půl roku života. Když jsme si mamku brali domů, v té době jí začali píchat insulín, nikdo mě neseznámil s tím, jak dávkovat, co dělat v případě vysoké glykémie nebo naopak nízké. Vše jsem si musela sehnat sama, hledat na internetu. Když po dvou měsících začal být stav mojí maminky velmi špatný a bylo potřeba, abych se o ni postarala, opět nic. Musela jsem volat a zjišťovat možnosti jiné než mi byly nabízeny (COŽ BYL HOSPIC NEBO LDN), až jsem zjistila, že je možnost získat příspěvek na péči, že je možné využít pomoci charity, že při těžkých onkologických stavech to hradí pojišťovna, že je možné si zapůjčit různé pomůcky, že je možné dostat poukaz na pleny apod.
Nic z toho jsem nakonec nevyužila, neboť nádor začal být agresivní a maminka zemřela.Tak ať se má stát dobře. Maminka celý život těžce pracovala a nezasloužila si takové chování, jaké jsem v nemocnici viděla. My s manželem také stále pracujeme a platíme zdravotní pojištění. Ovšem přístup nemocničního personálu tomu neodpovídá. Lépe se tu stará o flákače, prostitutky i feťáky.
