Moje 19-letá dcera Monička bojovala 3 roky s adenokarcinomem nadledviny. Prodělala 10 operací,chemoterapii i ozařování... nic nepomohlo,ale byla to bojovnice . Stále měla na rtech úsměv. Na konci již měla obrovské bolesti a přidaly se i další komplikace... řekli nám,že už není naděje a dali jí injekci na spaní. Poskytli nám samostatný pokoj a mohli jsme s ní být do poslední vteřiny. Držela jsem ji v náručí a šeptala, že ji moc miluji a ať mi odpustí, že jsem ji nezachránila. Snad to pomohlo alespoň jí, neboť pro mě to byly nejhorší hodiny mého života. Mohla jsem se s ní dostatečně rozloučit v soukromí, pomoci sestřičkám ji omýt a ještě chvíli pobýt... v tomto směru udělala nemocnice maximum... v jiných věcech ovšem selhala.