Po psychóze jako tělo bez duše.

Ahoj. Doufám, že máte alespoň trošku hezký den. Pro mě jsou ty dny poslední dobu takové jakési smutné a bolestivé. Je mi 16 a před dvěmi lety jsem si protrpěla psychózu. Respektive, moje diagnóza byla psychóza s příznaky schizofrenie.
Žádné drogy jsem nikdy nebrala. Jen jsem si na Nový rok lokla dospěláckého šampusu, který nám dál kamarádčin otec na zapití. Od toho dne, co jsem přišla domů to vše začalo. Nejdřív maličkosti pak se to vyvrbilo v hlasy, druhý svět, anděly, vidiny, halucinace, satana. Hrůza! Trvalo to 3 měsíce. Takhle dlouho jsem prosím pěkně chodila mezi lidmi, jak posedlá ďáblem. Já už si ani nic z toho skoro nepamatuju, (díky bohu)! Co jsem přišla z léčebny, vypadala jsem jak bych měla v těle více testosteronu než by mělo být. Oči jak mongolec, oteklý obličej. K tomu jsem ze 47 kilo přibrala na 63 :). Všichni ve třídě mě nazývali babochlapem a smáli se mi. Ani nevíte jakou nenávist k těmto lidem mám. Snad jako bych si to vybrala, ne? A ani to nebylo z mojí hlavy, to co jsem říkala. Před nemocí jsem byla s mým vzhledem hodně spokojená, klukům jsem se líbila. Jakmile jsem přišla z psychiatrické léčebny - hrůza a děs. Všechno se otočila na druhou stranu. Já jsem byla někdo jiný. Přestala jsem si rozumět s mojí nejlepší kamarádkou se kterou fakt vždycky byla sranda. Lidi se na mě otáčeli a šklebili. Kluci v mojem věku mi říkali opice. Na střední škole jsem se s nikým nedokázala bavit, byla jsem hrozně smutná. Dokonce to řekl i jeden kluk, že tak působím. I když se někteří TI normální lidi snažili, já jsem nedokázala vůbec konverzovat. Byla tam jedna taková fiflena, která mě neměla ráda za to jak jsem vypadala. I jeden kluk kdyby mohl tu houbu by po mně hodil! V tu dobu jsem se chtěla předávkovat rivotrilem a nemyslela jsem na nic jiného než na to, že můj život bude po smrti úžasný a ušetřím se tohoto bolestivého trápení. Nakonec mi máma zařídila individuální plán a já jsem teď doma. Není to růžové, pořád mám problémy. Už asi po 5. měníme antipsychotika. Jen mě mrzí jací lidi jsou. Na základce mě psychicky skoro až fyzicky šikanovali za to jak jsem tlustá a tichá. Potom jsem v 8. třídě zhubla a začal se mi dvořit jeden parchant, největší šikanátor do kterého jsem se mimochodem zamilovala. Chybí mi ty časy, kdy mě nikdo neodsuzoval za vzhled a chodila jsem do školy. O přestávce sranda atak. Dnes vám říkám, že kdyby někdo stál s pistolí u mé hlavy, bude mi to jedno. Jediné co si přeji je bezbolestná smrt: Toť vše :) DĚKUJI VŠEM, KDO TO PŘEČETL AŽ DO KONCE. Ps: Jsem fakt hnusná, nemoc mě zdevastovala :).