Milano
  (kontaktovat autora příběhu)
15. října 2016
Truchlení

na světě je krásně, vždy je důvod proč žít a jít dál dokud můžeme....

Zdravím všechny přítomné lidi na tomto webu...rád bych se podělil o svůj příběh...nikdy jsem život neměl jednoduchý....a ani mít už ani nebudu....pomaličku a jistě můj život končí..ale abych nepředbíhal.... Stručně.... jsou to již dvě léta kdy v 41 letech mi byl diagnostikován zhoubný nádor ledviny...který byl z části odstraněn... protože mi ale nesedla narkóza.... z mozečku se mi vytratilo téměř vše.... krátkodobá paměť se mi stala noční můrou...nemohl jsem jezdit ani autem.. nevěděl sem kde bydlím....hesla do pc..tel.cisla.fcb. prostě nic. sem si nepamatoval.... běh na dlouhou trať.... nevím jak to popsat, věřte že to byla rok a půl dlouhá cesta která byla nekonečná.... a kde jsem dnes? Opět u dalšího zhoubného nádoru...a to bych nebyl já abych neměl zase něco extra.... ale nejde oběcně ani o můj zdravotní stav....ale o život jako celek.... vždy jsem se dokázal smát všemu... a vždy budu....protože život je krásný.... ale hlavně můj život..nikdo ho nežije za mě a já za někoho jiného... nikdy jsem nic nevzdal a ani vzdávat nebudu..jsem bojovník a bojují co to jen jde.... vážme si okamžiku kdy jsme na tomto svetě..... vážme si těch druhých...těch na kterých nám záleží....které milujeme a máme rádi ... a oni mají rádi nás a milují nás...snažte se jim říci to k nim cítíte....protože nikdy nevíte zda zítra nebude ten den váš nebo jejich dnem posledním.... právě proto že vše toto jim pak nestihnete říci...vás může hlodat celý zbytek života.... "JAK ŘÍKÁM " život je jako když bodlák obališ v medu a zkus ho olíznout.... život nezsatavíš..... jde pořád dál.... a umírání a přicházení o lidi na kterých nám záleží a které milujeme patří prostě k životu.... je důležité se s tím naučit žít i když to nikdy nebude jednoduché ....Ty lidé kteří zde již nejsou fyzicky s náma ...to neznamená že je navždy vymažeme z našich srdcí ....a až jednou nebudeme my .....tak zase zůstaneme v srdcích těch co budou žít dál.... Co jsem napsal, nedává asi moc velký smysl....tak se omlouvám....ale píšu jen to co cítím..... jak to vidím já....nebojím se smrtí....bojím se právě toho.... kolik lidí bude právě jako vy smutných.....a úplně stejně se budou trápit.......toho se bojím.... pokud bude někdo chtít napište mi....dekuji za vaši trpělivost.....

milka
  (kontaktovat autora příběhu)
12. listopadu 2016
Dobrý den,v únoru mi zemřel manžel.Je to tak těžké.Každý den prožívám trápení,bolest,slzy.Říkám,že to takhle nepůjde.Z trápení tak akorát onemocním ,ale zatím to nejde jinak.Manžel mi moc chybí,nemohu ho obejmout,pohladit.Učím se s tím žít. Vám přeji hodně ,zdraví,štěstí.
Monika
  (kontaktovat autora příběhu)
15. října 2016
Dobrý den, moc hezky napsané. Prožívám duchovně podobné co Vy. Zrovna jsem přečetla knihu Život po životě a nyní začínám Žít s lehkostí v nejistotě a změně. Nevím co k tomu dodat, jsem toho plná a přesto to nedovedu popsat. Držte se. S láskou. Monika :)