Když umře zlatý táta

Zdravím Vás, já svůj příběh vložila dnes, je také o mé babičce. Byla velmi nemocná, kritický stav a nechtěla být v nemocnici, chtěla dožít doma.... mluvila jsem s ní o tom, otevřeně a klidně, dohodly jsme se, že pokud nebude mít bolesti, bude vždy na jejím rozhodnutí, zda chce být doma nebo nechat se odvézt do nemocnice (její zdravotní stav neumožňoval již případnou resuscitaci). Říkala, že chce být doma. Bohužel, v pátek jsem se obávala, že se ucpal močový katetr. Přemluvila jsem jí, že pojedeme do nemocnice na vyčištění či výměnu, nebylo před půlnocí kde sehnat sestru... jenže v nemocnici babičce začali hned dělat i vyšetření břicha, které jí bolelo a bylo to tak bolestivé, že si jí tam nechali (prostě tou bolestí, co během vyšetření snášela, se rozhodla nechat se hospitalizovat... asi doufala, že jí pomohou, břicho nebylo jejím neduhem, obě jsme si myslely, že jde jen o stav způsobený léky).
Při našich rozhovorech jsem se jí vždy ptala, zda chce být v nemocnici nebo se vrátit domů...ptala jsem jí tak i v přítomnosti lékařů, protože často se stává, že pokud nejste opatrovník a nemocný neřekne své přání nahlas, lékaři napíši papír na soud o neschopnosti komunikace a vnímání rozhodnutí a hospitalizují ho chce nechtě.
Moje babička se chtěla domů k nám vrátit i teď, jakmile bolest poleví, doufala v to ona i já, že dostane léky na tlumení bolesti a bude podle jejího přání. Bohužel, už to nestihla. Srdíčko jí vypovědělo dřív, než se domů vůbec dostala. Ale při poslední návštěvě jen hodinku a kousek před smrtí jsme se bavily a já jí slíbila, že domů brzy během dne či dvou půjde. Umřela snad s tímto vědomím.
Já se teď snažím smířit s tím, že jsem jí její přání, umřít doma, nesplnila. Ale na druhou stranu, byla s námi doma 7 měsíců z nichž 3 poslední, květen - červenec si náležitě užila i vycházkami ven. S jejím stavem to byl malý zázrak, prognózy byly špatné již v loni v létě . Nemění to ovšem nic na tom, že mám nyní pocit prázdnoty, zmaru, zklamání a samozřejmě nesmírné bolesti.
Ale zpět k rozhovorům - já se svou babičkou mluvila otevřeně o tom, co představuje být doma a umřít doma. Že třeba budu muset zavolat záchranku, když bude mít bolesti, ale že se nemusí nechat odvézt, jen ošetřit. A při každém setkání s lékaři jsem jim říkala, že babička je paliativní pacient a rozhodla se dožít doma. Bohužel jen jednou jsem se setkala s pochopením, kdy mě ale lékařka varovala, ať se připravím "až" to příjde, ať to zvládnu, že často i odhodlaní lidé volají pro své blízké v posledních chvílích záchranku a ta pak odváží umírajícího zbytečně. Myslím, že bych byla připravená, babička měla již 2x stav, kdy jsme se s ní loučili. Právě že její smrt teď v sobotu byla o to nečekanější, že tentokrát šlo jen o bolest břicha, oproti všem jiným neduhům prkotina, dalo by se říci....
Mluvte s babičkou o tom, co obnáší umřít doma. Mluvte s ní tak, jak s ní mluvíte normálně, klidně a bez zbytečných emocí /myslím tím bez pláče/ oni staří a nemocní lidé jsou často se svou situací smíření a klidní, pokud okolí kolem nich je také smířené a klidné. Přeji hodně sil, nejen při současné péči, ale zejména pak při odcházení.