Vědomí konce nás nutí k tomu, abychom tvořili a milovali, dokud je čas.

Olgo, většina lidí nepotkává Tebe, ale potkává výsledky Tvé práce, filmy. Já bych se dnes trochu ráda podívala do jejich zákulisí, pokud dovolíš. Smím vejít?

Smíš vejít, jako já vcházím do životů a srdcí svých filmových hrdinů. Naučila jsem se, že není nic, na co bych se jich nemohla zeptat, ale s vědomím, že můj zájem je autentický, ne předstíraný.

Já se na rozhovor těším! Tvé filmy se v naprosté většině dotýkají hraničních situací našeho života. A ne-li hraničních, tak těžkých, složitých, hlubokých. Dá se nějak zformulovat to hlavní, čím jsi tažena, co Tě touto cestou vede, proč si ji vybíráš?

Okřídlená poučka praví, že v každém dobrém dramatickém díle musí být přítomna láska a smrt. Já jsem to koncentrovaně zažila, když jsem točila film Přežili jsme svoje děti. S tím tématem jsem šla od dětství. Moje máma pochovala dva syny, toho druhého jsem pochovávala s ní, s celou rodinou a celým sousedským společenstvím. Bratrovi bylo třiadvacet let, mně patnáct a tohle první setkání se smrtí mě úplně ochromilo. Když jsem začala před třemi lety točit film o rodičích a jejich zemřelých dětech, také jako poctu mé milované mámě, umíral v té době můj manžel. Setkání s těmi úžasnými rodiči, kteří se museli vyrovnat s předčasnou smrtí svých dětí, ale nikdy se s ní nesmířili, bylo pro mě posilující. Pamatuju si, jak jsme všichni plakali, moji hrdinové před kamerou, já se svou dcerou za kamerou.  Potřebovala jsem se s tím tématem vyrovnat nejenom kvůli své mámě, ale i kvůli sobě. Jako matka jsem cítila, že od chvíle zrození svých dětí budu mít do konce života strach o jejich život. Nedařilo se mi ale poručit je Pánubohu. Vím, že na tuto absurdní životní alternativu nebudu nikdy připravena, i kdybych se jí zabývala sebevíc.

Mám z Tebe pocit veliké, stále se rodící zvědavosti: na lidi, na svět, na život. Jsi opravdu zvědavá, co se Ti ve filmu uděje, nebo máš vše připraveno předem a jen se to snažíš naplnit?

Obojí. Vím, co chci říct, a zároveň jsem zvědavá, co neočekávaného se uděje. To druhé je vždycky inspirativnější.

Také se mi zdá, že se nebojíš. Nebo asi lépe: bojíš, ale stejně jdeš, vrháš se. Já pořád někde v souvislosti s umíráním tvrdím, že se bojíme zbytečně a že nás strach svazuje, že pak nemůžeme konat dobře to, co si přejeme. Jak to máš ty s panem Strachem tváří v tvář naší konečnosti?

Myslím, že smrt nás samých nás nejvíc zajímá, když jsme děti, a potom, když se k ní neúprosně blížíme. Nevím, ve kterém z těch dvou období života máme větší strach, jestli tehdy, když smrt nedokážeme pochopit, ale přesto tušíme, že jednou přijdeme o své rodiče, anebo tehdy, když víme, že smrt je za dveřmi. Na smrt myslím často, řekla bych, že se jí nebojím. Jsem odevzdaná osudu a důležité je pro mě vědomí, že jsem prožila krásný život, že jsem se neflákala, a že všechno pěkný jednou končí. Zajímavé je, že v úvahách o své smrti ani nemyslím na to, že už neuvidím život svých dětí a budoucích vnuků, ale trápí mě pomyšlení, že já umřu a nebudu, ale moje milovaná Praha si tady bude klidně stát a žít dál. Každý den, když jdu ráno se psem na letenskou pláň, dívám se na město pod sebou, a zároveň se s ním loučím.

A když je Ti nějaké téma skutečně blízké a sama jsi v situaci, o níž točíš, byla, pracuje se Ti lépe, nebo je to spíš těžší?

Dokumentarista nemusí být slepý, aby mohl točit o nevidomých lidech. Existenciální témata jsou univerzální. Když jsi sama mnohokrát v životě trpěla, umíš pochopit trpící, kteří jsou většinou na tom hůř, než ty jsi kdy byla. Když jsi nešťastně či šťastně milovala, je tvoje srdce otevřené pro lásky druhých, navzdory úsloví, že nerozumíme láskám druhých. Když sama v životě jdeš po stopě vedoucí ke kořisti jako ohař, ať je to tvorba nebo veřejné angažmá, jsi ve svém živlu, když točíš o bláznivých nadšencích, kteří upřednostňují veřejný zájem nad svým osobním. Pro mě, po celoživotních úvahách o smrti, bylo zásadní setkání s vámi, s Cestou domů, když jsem o vás točila film. Nejenom, že jsem byla fascinovaná vaším lidským a profesionálním angažmá, ale upevnila jsem si názor na okolnosti smrti svých blízkých. Nikdy nezapomenu na myšlenku Marie Goldmannové, že lidé, kteří nevystrojí pohřeb svým milým, jak se především v Praze stává, se ochuzují o sdílení svého žalu se společenstvím ostatních lidí. Že pohřeb je rozloučením, skutečným přijetím definitivního odchodu milovaného člověka. Co mě ale vždycky zasáhne a nemám proti tomu obranu, je zbytečná tragická smrt mladých lidí nebo předčasná smrt nemocných na rakovinu. Tak jako věřím takřka absolutně na zkušenost, že všechno zlý je pro něco dobrý, nemůžu přijít na to, co je poučného na tom, když rodičům zemře dítě. 

**Olgo, s koncem života ses ve svém životě setkala zblízka již dostkrát. Co to pro Tebe znamená, co si z takových setkání odnášíš: pro sebe samu, Olgu a její život, ale i pro svoji práci? **

Přijetí neodvratnosti vlastního konce osvobozuje. A to je základní osvobození, které pak s sebou nese i svobodné rozhodování ve vztazích a v práci. Když jsi závislá na čemkoliv, jsi zotročená. Vědomí konce nás nutí k tomu, abychom tvořili a milovali, dokud je čas. Často, když mám sklon vztekat se kvůli pomíjivým věcem, myslím na Máchův text —  miluju květinu, protože zvadne, miluju zvíře, protože zahyne, miluju člověka, protože zemře a nebude. Když jsem se setkala s vámi, s Cestou domů a s vaší základní myšlenkou, že člověk má umírat doma mezi svými, utvrdila jsem se v tom, co jsem prožila, když umírala moje milovaná máma. Celý život jsem se toho bála. A najednou tím, že jsem půl roku před její smrtí nechala práce a starala se o ni se svými dětmi, stal se její odchod velebným, řekla bych nádherným zážitkem, který mi umožnil vyrovnat se s tím, že už není. Tohle moje poznání potvrdil i rozhovor s tebou, která jsi svou mámu taky vyprovodila a předala do náruče Hospodina.

Děkuji za rozhovor, za otevřenost, i když jsi zrovna nebyla za kamerou.