Vděčnost

říjen 2010

Když se člověk dozví diagnózu, je to zvláštní pocit. Mamince, které bylo 53 let, zjistili rakovinu slinivky. Bez možnosti operace, s velmi krátkou dobou přežití. Sama vychovala dvě děti, byla společenská, ráda rozdávala lidem pohodu a smích. Má odejít už brzy. Vždycky snila o svém domečku se zahrádkou, kde by pěstovala spoustu kytek, obklopena svými milovanými kočkami. V létě jsme koupili rodinný dům a těšili se, že po rekonstrukci bude mít hezký výminek a splní se jí to, co se jí léta nevyplnilo. Má cenu cokoli si plánovat? Člověk míní a život mění. Těžko se večer usíná….

březen 2011

Mamča hubne, přidávají se zažívací potíže a nemoc vstupuje do terminální fáze. Je s podivem, kolik se bere v tak nemocném člověku optimismu a statečnosti. Stále věří, že se vyléčí…. začíná mi a mému bráchovi práce — jak jí jemně sdělit, že už jí mnoho nezbývá, jak ji připravit na cestu, jak jí zmírnit průvodní příznaky nemoci a zpříjemnit poslední týdny.

duben 2011

Za měsíc se toho mnoho změnilo a čas má náhle jiný význam. Zítra může být vše jinak, vlastně už dnes večer, za chvíli….Když jsem v sobě našel odvahu říci jí, že jí mnoho času nezbývá, lišácky se usmála a řekla, že ví. A ve skříni má připravené peníze -  že “se budou brzy hodit”. Kdo koho tedy provází? Staráme se o mamču už nepřetržitě doma, přicházejí okamžiky, kdy se mísí okamžiky únavy a obav s jakýmsi vnitřním pocitem, že vše, co se děje, děje se správně a že nás to jakýmsi vnitřním způsobem obohacuje….

konec dubna 2011

Mamča v sobotu večer zemřela. A myslím měla ve své podstatě veliký štěstí, jednak samotný fakt, že mohla umřít v klidu doma mezi svými nejbližšími, a pak taky, že umřela tak akorát, že příliš netrpěla těmi průvodními znaky, které doprovázejí poslední stádium rakoviny — tedy dekubity nebo plíny nebo velký bolesti (měla jen tu nejslabší opiovou náplast). V sobotu ráno jsme si totiž všimli prvního zarudlýho místa nad kostrčí (první příznak počínajícího dekubitu) a taky jsme ráno nasadili plínu….a večer nám mamča umřela v náručí. Během těch pár týdnů, co jsme s ní byli doma, jsme se snažili ji připravit na cestu — od vyznání, že ji máme rádi, poděkování za to, jak nám byla oporou až po propuštění z tohoto těla a světa (někdy bývá pro umírajícího těžký odejít, když na něm příbuzní visí a lpí)….

Ono se to dá poznat, že je to už blízko — něco se nám snažila říct, ale už nemohla moc mluvit, tak jsem jí jen říkal, ať se nenamáhá s mluvením, že je všechno v pořádku a že se nemusí ničeho bát — a pak si řekla, abysme jí posadili, tak jsme ji vypodložili záda polštářem do polosedu, brácha ji držel za ruce a já jsem ji objímal (po “Tibetským způsobu”- čelo na čelo) a dech postupně ustával až ustal docela. Byl to mimořádný zážitek! Kéž bysme měli všichni takový štěstí a mohli jednou umřít podobným způsobem, takhle smíření a takhle tiše….

Možná to bude znít trochu divně, ale bylo to krásný! Všichni tři jsme se octli mimo čas a realitu, byl to jen sloupec vířivé pulsující energie a lásky… potom, co dech ustal, se objevila taková hluboká radost, jakou člověk potkává jen několikrát za život, celý tělo mi vibrovalo energií…. Nelze k tomu najít slova! Nepochybuju o tom, že to, co jsme mohli dát, jsme dali, nepochybuju o tom, že jsme udělali maximum, aby se vydala na správnou cestu…. Chápu to tak, že první velký dar nám dala tím, že nám dala život. Druhý velký dar nám dala tím, že nám předala přímou zkušenost sdílení smrti, která dřív či později bude osobním prožitkem každýho z nás!

Za těch několik týdnů jsme objevili moudrost lidí jako Elizabeth Kübbler-Rossová či Sogjal Rinpočhe. Za necelé dva měsíce jsem se naučil o životě víc, než za třicet let….. že smrt není jen bolest a ztráta, ale také radost a poznání, kým vlastně jsme.

Za VŠE vděčím Tobě mami a líbám Tě v slzách i v smíchu! Kéž jste všichni šťastní, kéž jste všichni obklopeni láskou a kéž VAŠE umírání bude jen lehoučkým odhozením obnošených šatů na další cestě!