Úvodní slovo k Margináliím
MUDr. Zdeněk Kalvach pracuje jako internista a geriatr ve Všeobecné fakultní nemocnici a na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Je členem výboru České gerontologické a geriatrické společnosti.
Byla mi nabídnuta možnost jakýchsi obecných úvah v hospicovém zpravodaji portálu. Umírání a smrt však vzbuzují tradičně dojem výlučnosti a nesouměřitelnosti s banalitami života. Mnohým se tedy může zdát hrubě nepatřičné ponižovat události a pojmy tak mocné na úroveň konverzační či jen běžně úvahovou. I když často podvědomě dělíme dosud témata na „nízká“ a „vysoká“, jak činila literatura v období klasicismu, a smrt s umíráním patřily vždy mezi ta vysoká (proto se jich také s takovou oblibou ujímá například opera).
Navíc se se těchto témat bojíme — prvotně jde totiž jistě o strach a o magické myšlení: pokud se některým pojmům vyhneme, nepomyslíme na ně a především je nevyslovíme, neurazíme je bagatelizací, ba naopak poctíme bázní a úctou až posvátnou, pak nám snad neuškodí, nezjeví se, nepřijdou. Zlo, a zvláště mocné zlo není radno pokoušet a přivolávat.
Významný je také prvek viny. Cítíme se provinile, pokud v čase umírání či smrti blízké osoby pomyslíme na cokoli jiného, pokud slova umírání či smrt bereme nadarmo do úst a tím je znevažujeme.
Přesto až příliš často ve vztahu k „posledním věcem člověka“ převažuje klišé a patos, nikoliv étos a upřímný cit. I proto lze soudit, že majestát a mystérium života stojí výše než mystérium a majestát smrti. Domnívám se tedy, že prožitky a myšlenky související s koncem života a s terminální péčí lze použít jako zkoumadla běžného života, aby se některé jeho aspekty vyjevily v pravdivější podobě či v opomíjených souvislostech, které pak mohou pomoci našemu chápání a rozhodování i naší kolektivní zkušenosti, našemu společenství. I tak lze chápat, že pomáhají nejen živí umírajícím, ale také umírající živým.
A konečně můžeme soudit, že není svatokrádežné hovořit v domě smutku o záležitostech denního života, o povinostech, hrozbách a událostech, které neodkloní ani největší žal či soucit, že tedy i pracovníci hospicového hnutí mohou diskutovat i jiná než pracovně-ošetřovatelská témata.
Dovolím si proto alespoň občas nahlédnout věci obecné krystalem paliativní péče, o záležitostech hospicových uvažovat v banálních paralelách či na tematicky zaměřených stránkách zmínit kulturně historický námět. Budu přitom doufat, že čtenářům nepřijdou taková zamyšlení, taková odbočení z odbornosti jako nenáležitá, nevhodně zlehčující, nepatřičná k jejich osobní bolesti a úzkosti. Vím totiž, že čtenáři budou mnohdy ti, kdo jsou právě konfrontováni s umíráním nebo kteří tuto těžkou zkušenost prožili se svými blízkými v nedávné minulosti. Pokud by někdo přece jen považoval za nevkusné vést v domě smutku jakési odtažité rozvahy, budiž mi omluvou alespoň to, že přičiním své sloupky toliko jako marginálie – jako poznámky na okraj dění i stránek.** **