Únorová marginálie: Šachy nebo biliár aneb dva úhly pohledu na aktuální dění

Pohled první:

Šachová medicína aneb zdravotnické vření mezi baladou, Haškem a Čapkem

Jen zatím není zcela zjevno, kdo bude padlým baladickým umrlcem: nemluvňata, rodičky, onkologičtí pacienti, akutní pacienti, chroničtí pacienti, odešlí lékaři, zůstavší lékaři, stresem udolaní organizátoři, zdravotní pojišťovny, ministr, reformy, daňoví poplatníci nebo vláda? A ještě jedno není zřejmě zřejmé širší veřejnosti – oč vlastně v konfliktu tak závažném, že se schází bezpečnostní rada státu a „obyčejní lidé se strachují o své životy“, oč v něm věcně běží kromě „více peněz“, respektive v čem má být z hlediska veřejnosti poprotestní zdravotnictví vyvzdorovaně jiné. Není zjevné, čeho, případně zda vůbec něčeho závažného – včetně onoho případného umrlce, má být dosaženo kromě peněz, či skrze ty peníze.

  

Nejasnost je zásadní, neboť v podobných zápoleních spolurozhoduje o výsledku veřejné mínění. To zatím sleduje šachovou partii, v níž bílými tahají odboráři, když zahájili střetnutí výpověďmi. Ministerstvo se tedy brání černými. Protože se rezort identifikuje jako pravicově reformní, je útok bílých chápán též jako možný zakuklený útok na reformní prostředí zleva, což v očích mnohých tónuje bílé figurky dočervena, zvláště když na ně dopadá oranžovorudý odlesk podpory politické opozice — poněkud bizarní levicová podpora těch, které levice obvykle označuje za „bezskrupulně zištné lékařské elitáře“. Každopádně však tím černé obranné šiky vládní koalice blednou do bíla v reminiscenci bělogvardějské opozice. Z kteréhožto chameleonského přecházení barev též zrak přechází, hlava se točí a sympatie hroutí nejistotou.

„Chybí nám ta jistota, zda je to ta nebo ta, a která z nich právě teďka je tu“, jak zpíval, tuším, Jiří Šlitr o kráskách měnících přelivy. Jsou koaliční černí bílou opozicí černých rudé opozice? Nebo naopak? Tak jako tak se tak prohlubuje frustrace angažovaného občana, který se nechce nechat opít rohlíkem ani se nechce zištně či nesvéprávně přivinout k onomutam dubisku, s nímž by ke štěstí a kariéře došel, nýbrž chce sympatiemi i jinak podpořit to správné směřování – nechce být přivinut, chce rozumět, souznít a podporovat, a to v širším, občanském rozměru, nad rámec odborářských mezd a stavovského vzdělávání, kterému opravdu rozumět nemůže.

Má to takový občan v Česku obecně těžké – byl by pro stranu X, ale v žádném případě nemůže podpořit její politiky A, B, C, ani tolerovat aféry m, n či o. Má dvě logicky provázané nejvyšší priority a nechápe, jak to, že dvě strany, co si jdou po krku, mají své programy založeny komplementárně na podpoře jedné a likvidaci druhé priority. Pak není koho volit. A nelze ani běžně, stručně diskutovat — sympatizuji s těmi, nesouhlasím s oněmi. „Musí se vysvětlovat“: proč, v jakém rozsahu, co moje podpora vlastně znamená a co v žádném případě neznamená. Taková diskuse „s výkladovým slovníkem“ ovšem unavuje, nebaví a upomíná na postavu z Haškova Švejka, posedlou vysvětlovací mánií ve stylu: „k nádraží půjdete ulicí – víte, co je to ulice? – silnice se dvěma chodníky – víte, co je to chodník? – vyvýšený pruh pro chodce zakončený obrubníkem – víte, co je to obrubník? – atd., atd. donekonečna a od věci.

Často se navíc zdá, že každý v něčem sympatický líc má u nás svůj zcela nepřijatelný rub,čímž vzniká dojem, že celá česká politická scéna, ba celá politika obecně je špinavě odporná, nepřijatelná. Velmi podivně rozehráno, velmi podivně nabarveno, což se týká i té doktorsko-odchodové patálie. V případě zdravotnické krize lze sympatizovat se zvýšením nízkých platů mladých lékařů či s reformou chaotického vzdělávání, nikoli však s odborářskými manýry a politickým zneužitím. Obdobně ministerstvo usilující o pravicové reformy je podpory a úcty hodné, ale řada jeho konkrétních činností a dlouhodobých způsobů je nepodporovatelná, ba nepřijatelná. Koho tedy v konfliktu podpořit, kdo je důvěry hodnější?

Tápající pozorovatel může nalézt řešení pro své sympatie ve fejetonu Karla Čapka O alelidech, z roku 1934: „Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu….  Kdybyste si oddychli, že už se, chvála bohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob, „ano, ale tím se jistě hospodářská mizerie nezlepší…. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměli dělat; spíš se vyjádří v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo 300 nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. … Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké ale. … Chraň nás Pánbůh od alelidí.“

Čapek to sice myslel poněkud jinak, ale destrukce alelidí se dobře hodí na stávající střet ministerstva s odboráři. Ministerstvo nemá šanci, neboť odboráři, (což nemá nic společného s množinou lékařů, kteří výpovědí šli s vlastní kůží na trh) odboráři jsou alelidé – jakékoliv ústupky, jimiž se ministerští budou bránit, i kdyby bránili prostředí pro reformní kroky ve veřejném zájmu, budou odmítnuty „ano, ale“, znovu a znovu až do vítězného šachmatu, jehož lokovou podobu dosud neznáme. Mohou chtít miliardy – pak více miliard – pak více miliard jen pro lékaře, nikoliv ostatní zdravotníky – více miliard nikoliv do osobního hodnocení, ale do základních tarifů – závazný zákaz snížení nových tarifů třeba na 5 let – návrat všech revoltujících lékařů do nemocnic i na mezitím restrukturalizací zrušená oddělení – zákaz propuštění zpět přijatých revoltujících lékařů minimálně na 5 let atd., atd., znovu a znovu „ano, ale“. 

 

Suma sumarum: Protože nelze k partii posadit jiné hráče a nekonečné cizelování pojmů a souvislostí je nepřínosná švejkárna, nezbývá než v duchu zásady, tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne, odmítnout ze dvou nedokonalostí a rizik to horší. Tím jsou ve stávajícím střetu lokoví alelidé.

A jak to všechno dopadne? Tipnul bych si, že kompromisem: nemocnic, oddělení a lůžek ubyde (dlouhodobý zájem české zdravotní politiky), lékařské mzdy se zvýší (zájem LOK), ale počet lékařů v nemocnicích, možná v celém systému, se sníží, někteří ze zpět nepřijatých vezmou z nouze zavděk alespoň eldéenkami, znevýhodní se nestátní nemocnice, jimž stát nepřidá, oslabí se regulační role zdravotních pojišťoven oproti státu (posun ke státnímu zdravotnictví – hlavní cíl levicových odborů?), pacienti se rozdělí na pacienty první a druhé kategorie, kteří při zhoršení zdravotního stavu budou přijímáni do místní ošetřovatelské nemocnice nízkých nákladů, což není — ve stylu „poloprázdná/poloplná“ – jen jinými slovy totéž co stávající odesílání indikovaných pacientů z nemocnice standardní do nemocnice vyššího typu.

No uvidíme.   

Pohled druhý:

Biliárová medicína aneb kdo dostane kouli(í)

Mediálně prioritní rozruch s odchodem lékařů vrcholí. Dosáhl absolutní úrovně pozornosti i závažnosti – zabývala se jím bezpečnostní rada státu, na scéně se objevila armáda, vzduch virtuálně víří její vrtulníky. Půjde o životy a umírání? Může jít – ale spíše jinak, než se signalizuje.

 

K vrcholům politického cizelérství patří biliárové šťouchy s ťukesem o stěny v promyšlených úhlech odrazů a nahrávkami na několik kroků dopředu jako v šachu. Je to ještě působivější než zosnování dominového efektu s hrdým sledováním neselhávajících důsledků prvotního cvrnknutí, až zrak přechází. To, jak koule i kostky naplňují očekávané dráhy, aby posléze sloužily přesně v tom časoprostoru, do něhož byly oklikou vyslány, vzbuzuje slast astronoma, jemuž nebeská tělesa putují po vypočteně přikázaných drahách, redestilujícího alchymisty či pacholete, uchváceného znalostí slova, jež matka následně vysloví při doslovném opakování mnohokrát vyprávěné pohádky — biliárový svět železné kauzality, ozvuk Marquezovy Kroniky ohlášené smrti.

 

Ať již je v lékařské, lid tak zabavující, rebélii práv ten, či onen, ať vše dopadne tak, či přesně naopak, ať byly skutečné úmysly aktérů i jejich mzdy jakékoliv, má kolektivní podání výpovědí efekt biliárového rozstřelu koulí z patově nehratelné pozice. Prásk … a čamrdy se roztočí, aby se zastavily v domyšleně, či nahodile nové konstelaci – pravděpodobně hratelnější než původní postavení. I když odboráři hovoří o dalších výpovědích a akcích solidarity, ujme se dle pravidel biliáru tága protihráč a jeho náběh už vůbec nikoho jiného ke stolu pustit nemusí – strojový ťukes uklízející do kapes kouli za koulí vyčistí stůl od všeho nadbytečného – od lékařů i jejich nadměrné prestiže, od nemocnic, pomocnic, oddělení, lůžek, pojišťoven, pacientů, dluhů, výdajů.

A úspěch největší – kde nic není, ani smrt nebere, takže klesne i úmrtnost – alespoň ve zdravotnických zařízeních. Ostatně nejvíce lidí přece umírá v nemocnicích a v péči lékařů, takže když se tyto rizikové faktory (stejně jako ležení v posteli, které smrti nejčastěji bezprostředně předchází) důkladně okleští …? O nesmrtelnost ovšem bohužel nepůjde, takže příslušní se svého setkání s Joe Blackem dočkají – jen ne v domcích zdraví, ale v těch kapsách, kam budou uklizeni, takto v restrukturalizovaných sociálních pelíškách.

Přeji všem splnění jejich přání – stávkujícím více peněz, organizátorům méně problémů, takový win-win altruismus. Politolog Raymond Aaron by tomu řekl nezúčastněný pozorovatel. Kochám se důmyslností ťukesu, elegancí duelistů. Nejsme přece žádní křupani z magořince, takže estetika kašírovaných soubojů dosahuje ušlechtilosti olympismu – není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Ach, ten étos našich šermířů (i na tom pražském magistrátu) – radost pohledět, inu v zdravém těle zdravý duch (či puch?), až na tu rybu, co vždycky od hlavy … takže spíš ten puch?

Ale zpátky k těm konečně, od poloviny 80. let toužebně očekávaně uzavíraným nadbytečným oddělením a nemocnicím. Co s nimi? Přece ne braunfíldová zchátraliště – stanou se domovem luzným, přeluzným pro … no pro někoho určitě, koho jinde nechtějí. Prejže rejže sociální lůžka a pobyty. Jenže namoutěkutě cože to je, kdože to je? Prý že v českých nemocnicích tuneluje každý den výdaje zdravotních pojišťoven tak 15 000 asociálních socek, hlavně důchodců. Takže místo braunfíldů nemocnice následné péče s akutním ošetřováním (jak závratný to protimluv), hospice, eldéenky, rehabilitace bez rehabiliťáků, domovy seniorů pro každý věk, ošetřovatelské ústavy pro krátkodobé pobyty v dlouhodobé péči, azylová zimoviště, sociální dementária.

 

Co se tam bude odehrávat? Život, léčení, výdajů šetření, živoření, umírání, smrti dveří přibouchávání i otevírání, péčí přetíženým rodinám odlehčování, prací unaveným pečovatelkám klientů shlukování, rehabilitování či do postelí zastýlání, stonání, parazitování, animování, bydlení, pečování, na pětilůžkových cimrách pacientů hádání, nedostatkovým personálem věrné milování, či zanedbávání? Půjde o následná centra časné rehabilitace, nebo o kolektivní sociální ustájení chuchu (chudých churavých) penzistů z přemnožené generace poválečného bejbybůmu, kteří budou trochu pajdat a hlavně nemít na nájem? Neboť nemylme se, než restrukturalizační buzary doťukají a utlumené areály se novým hávem (k potěše tunelujících přestavitelů, možná i představitelů) zaskvějí, dosti času uplyne, tak akorát k dokodrcání nešťastnějších z bejbybůmu, dnešních plusminus šedesátníků, do věku churavosti.

 

Ladní šermíři i strategičtí mistři snůkru se elegantně zdraví a ukláněji – nedostanou kouli ani koulí – děkujeme odcházíme, děkujeme zařídíme – kouli a koulí zřejmě dostane někdo z nadšených diváků. Šťouch sem, šťouch tam, nám už je to všechno jedno, šťouch sem, šťouch tam, nám už je to fuk.

  

Nedostatečné a nespravedlivé mzdy jsou závažné, neúčelná, přežilá struktura přebujelého zdravotnictví je závažná, osud lékařů bez místa, co se nedostanou tam ani zpět, je závažný, problémy s improvizováním systému jsou závažné, znejistění, možná ohrožení pacientů při restrukturalizaci je závažné, ale řekl bych, že kdo nechce – nechť spanilomyslné dámy tu hrubost prominouti ráčí – „bejt blbej jako tágo“, měl by také a možná především pečlivě sledovat, co nového „sociálního a nízkonákladového“ a v jaké kvalitě se bude odehrávat v uvolněných kapacitách. A měl by si k tomu přečíst třeba zprávu ombudsmana ČR (JUDr. Motejla) zpředpár lety o podmínkách života v léčebnách pro dlouhodobě nemocné – mají-li dokonce vzniknout ještě nízkonákladovější sociální místa k životu místo údajně neúčelně draze zdravotnických míst k léčení. A také třeba zhlédnout německý televizní film „Rok 2030 – povstání seniorů“.

Rád se dívám na snooker – vlastně je to symbol doby. Nejen, že žijeme svým způsobem v k(o)ulových časech biliárových strků (včetně koulové etudy pana Libíčka ve filmu „Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Fousky“), ony se také poněkud zakoulely lecjaké nezbytné hodnoty, zatímco leccos opačného se krásně koulí ba valí a skoulí, až je z toho člověk vykulený, za vodu dokulení jsou i leckteří vykutálení, co s koulí ve škole ledva prolezli či se s koulí dočasně procházeli po zavřeném dvoře, koulí se melouny, což skoulí smlouvy i kulový koalice … protože, jak vědí Pepa Nos i Jiří Suchý, „kulatá, země je kulatá, chlapci a děvčata, pěstujte koťata, země je kulatá, místa je tu dost“ – třeba v těch lidojedných kapsách mocenských biliárů.

  

Ale vážně: z hlediska nás všech i vyššího principu mravního jde nejen o to, aby při restrukturalizačních manévrech v poněkud operetním provedení „ s tanky a helikoptérami“ nikdo z pacientů nebyl akutně vážně ohrožen na životě („vstup armády zneklidňuje – pracuje s plánovanými ztrátami“). Jde také o to, aby se nevytvořily zárodky „útulků mezi životem a smrtí“, jakýchsi velmi špatných pseudohospiců pro levné umírání, a aby se lékaři nenaučili „kašlat na Hippokrata“. Postmodernistické pseudopragmatické blouznění „Bůh zemřel, i Hippokrates je mrtev“, může být předznamenáno nevtipným vtipkováním „náš exodus, váš exitus“ a zahájeno antihippokratovskou desenzibilizací, při níž organizačně schopní primáři výukově velí svým lékařům uvolnit v obecném zájmu lůžka nemilosrdně tvrdou selekcí pacientů. Sice to bude jen o logistice, ale o té byl přece i Eichmann. Doufám, že jen slyším trávu růst, když se obávám, že si „Děkujeme odcházíme“, jakkoliv má v mnohém pravdu, nebezpečně zahrává s banálním zlem.