Umírání je v Česku neutěšená záležitost

Češi se bojí umírání v nemocnicích, domovech důchodců a podobně. Přesto jich jen 24 procent umírá doma.

Stáří je poslední etapou života a končí smrtí. Tak tomu je vždy, pokud člověk nezemře v mladším věku. O smrti neradi mluvíme a neradi na ni myslíme. Umírání v Česku je neutěšenou záležitostí. Občanské sdružení Cesta domů publikovalo alarmující výsledky výzkumu. Lidé v Česku se nejvíce bojí umírání v institucích, nemocnicích, zejména léčebnách pro dlouhodobě nemocné a domovech důchodců.

Na druhé straně nejčastěji umíráme právě v nemocnicích (téměř 60 procent), pouze 24 procent doma. Dále zjišťovali, jakou péči poskytujeme umírajícím. I mezi zdravotníky převládá názor, že péče poskytovaná umírajícím není dobrá, a to v 36 procentech. Pouze necelých 30 procent zdravotníků míní, že péče o umírající je dobrá či spíše dobrá.

Hospice nestačí

V péči o umírající musí česká společnost ještě mnohé učinit. V posledních letech vznikly hospice, které mají celkem asi 200 lůžek. Poskytují skvělou péči, ale nestačí posloužit všem umírajícím a na druhou stranu každý si nepřeje umírat v hospicu. Péčí o umírající se zabývá lékařský, respektive zdravotnický obor: paliativní medicína a paliativní péče. Ty by se však neměly soustředit pouze v hospicech, ale měly by se stát součástí péče o pacienty všude tam, kde je to třeba.

Jde o péči, která už není zaměřena na vyléčení, ale nejedná se o rezignaci. Cílem paliativní péče je zlepšení kvality života umírajících a jejich rodin. Patří sem zvládání bolesti, ošetřování, duševní a duchovní opora, poradenství, pomoc a další. Nezapomeňme, že až 30 procent pacientů zbytečně trpí bolestí, kterou by bylo možné zvládnout.

Mně osobně, protože pracuji v oboru geriatrie, trápí současná situacenikoli jen ve zdravotnických zařízeních, ale zejména v domovech důchodců. Mnohé mají takzvaná ošetřovatelská oddělení, kde dlouhodobě pobývají i umírají velmi nemocní lidé. V mnoha domovech pracuje převážně nekvalifikovaný personál, nejsou tu často zdravotní sestry ani jiný kvalifikovaní zdravotníci. Dochází k paradoxnímu vývoji: věk obyvatelů zařízení, nemocnost a míra nesoběstačnosti se zvyšují a počet zdravotníků je redukován. To je závažná skutečnost a jedná se o systémové zanedbání péče.

Někteří bojují

Mnohdy nelze vinit jednotlivá zařízení. Znám mnoho ředitelů domovů důchodců, kteří bojují za zachování úrovně ošetřovatelské péče tam, kde je třeba. Někteří rezignovali. Někteří naopak zdravotníky propouštějí, třeba proto, že jsou kvalifikovanější než oni sami. Slyšíte dobře. Pro místo ředitele domova důchodců nemusíte mít žádnou kvalifikaci.

Nemám nic proti žádné profesi, ale skladník bez kvalifikace, který se nedávno stal ředitelem dobře vedeného domova důchodců, to se mi zdá příliš. Zatímco tedy ve většině Evropských zemí v institucích zůstávají pouze ti, o které není možné pečovat doma, u nás se tváříme, že v domovech důchodců žijí jen zdraví a v podstatě soběstační senioři.