Umíme ještě truchlit?

Úmrtí blízkého člověka je pro pozůstalého zátěžovou životní situací, klade nároky na jeho psychiku, odráží se v jeho tělesném stavu, zasahuje do sociálních vztahů a většinou aktualizuje jeho duchovní sféru, zejména otázky osobní víry a smyslu života. Pozůstalí často potřebují pomoc a podporu při utváření života bez zemřelého i při nabývání nové psychické rovnováhy. Tento fakt si lidstvo uvědomovalo odedávna. Období truchlení usnadňovaly v minulosti různé rituály, pozůstalý člověk byl společností po určitou dobu chráněn. Pomoci a podpory se truchlícím dostávalo především v rodině, od přátel, v komunitě či od církevního společenství.

Na smutek sami

Zmíněné sociální zdroje pomoci v dnešní společnosti téměř nefungují. Spolu se smrtí a umíráním jsme tabuizovali i truchlení. Truchlící člověk nemá v současné době ve společnosti místo. Dnes nepoznáme, kdo se vyrovnává s úmrtím blízkého člověka; a když to víme, upadáme do rozpaků, jak se k němu chovat. Truchlícím se proto raději vyhýbáme. Smrt nás děsí, připomíná nám ohraničenost vlastní existence – a stejně tak se bojíme kontaktu s pozůstalým.

Navíc zaměření společnosti na výkon neumožňuje truchlícím lidem dávat najevo pocity bezmoci, smutku a bolesti. A pokud je člověk přeci jen projeví a jeho okolí na ně reaguje, mívá tendenci nabízet jednoduchá, rychlá a  málo osobní řešení – například návštěvu lékaře za účelem předepsání zklidňujících léků. Na zármutek pozůstalých se snadněji pohlíží jako na stav, který vyžaduje zásah erudovaných lidí, a tento pohled přejímají někdy i sami pozůstalí. Z přirozené reakce na ztrátu se tak vytváří nemoc, která se léčí. Nejčastěji antidepresivy. Truchlící člověk bývá tedy nakonec na svoji ztrátu sám, bez lidské blízkosti a podpory, dostává se do vnitřní izolace, jeho pocity osamocení se ještě prohlubují.

Pokud je truchlení odsunuto, potlačeno, a to i vlivem léků, nemůže dojít k přijetí skutečnosti a k vyrovnání se se ztrátou, psychické zranění pozůstalého zůstává stále otevřené. Člověk se začne vyhýbat své bolesti, bezmoci, pocitům viny, které se často v období truchlení objevují, a postupně se začíná vyhýbat všemu, co by mu jeho ztrátu připomnělo – místům, kam se zemřelým chodil, hudbě, kterou společně poslouchali, a nakonec třeba i jeho hrobu. Jeho život je plný úzkosti, napětí, osamocenosti, pocitů ztráty životního smyslu… Může se rozvinout deprese v nozologickém slova smyslu, která již opravdu léčbu vyžaduje, nebo může pozůstalý dojít k rozhodnutí, že takový náročný, redukovaný a bolavý život nemá cenu dál žít. Pro psychické i tělesné zdraví je důležité každou ztrátu připustit, oželet, odtruchlit a zpracovat.

Zármutek je normální

Truchlení je dynamický proces, má své obecné i specifické projevy, které se v čase mění, jejich intenzita kolísá. Obecně se uvádí, že akutní žal trvá šest týdnů od úmrtí blízké osoby, celý proces truchlení pak většinou jeden rok. Silný zármutek může znovu vzplanout s některými daty nebo výročími –  s narozeninami zemřelého, s datem úmrtí, s Vánocemi…

Bezprostřední behaviorální reakce na ztrátu blízké osoby se pohybuje od stoického klidu až k bouřlivým emocionálním projevům. Dochází většinou k popření ztráty, které je v první chvíli důležitým obranným mechanismem, trvajícím individuálně dlouhou dobu. Začíná se rozvíjet odezva na ztrátu, jejíž obraz nacházíme v duševní i v tělesné rovině. Typickými tělesnými projevy jsou pocit staženého hrdla, svírání na hrudi, nedostatek energie, únava, vyčerpání, přecitlivělost na podněty, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, neklid, změny v tělesné hmotnosti a změny v imunitním, endokrinním a kardiovaskulárním systému. K projevům truchlení na emocionální úrovni patří smutek, zármutek, žal, sklíčenost, omezené prožívání radosti, touha po ztracené osobě, strach, úzkost, bezmoc a beznaděj, hněv, zloba, závist, žárlivost, pocity viny, osamělost a opuštěnost.

Začátek období akutního žalu bývá vyplněn zařizováním pohřbu a uspořádáním nezbytných administrativních záležitostí. Člověk nebývá v prvních dnech osamocen a zmíněné aktivity jej odvádějí od náporu pocitů. Pozůstalí, kteří neuspořádají pohřeb, někdy trpí více, protože kvůli silným emocím nemohou vykonávat běžné denní činnosti a jim chybí sociální rituál, kterým by se ztráta blízké osoby zpřítomnila. Po pohřbu začínají s plnou silou doléhat pocity prázdnoty. Kromě negativních však mohou pozůstalí prožívat i pozitivní pocity ve vztahu k zemřelému, například vděčnost, lásku, ulehčení nebo vysvobození. Na úrovni kognitivních funkcí se reakce na ztrátu projevuje sebeobviňováním, pesimistickými myšlenkami, odmítáním skutečnosti, poruchami pozornosti a paměti, zabýváním se obrazem zemřelého, vírou v jeho přítomnost či prchavými vjemy interpretovanými jako přítomnost zesnulého. Časté jsou sny o zemřelém a touha jej následovat. Během období akutního žalu se prožitky rychle střídají, s postupujícím časem se prožívání více stabilizuje a jeho intenzita se vrací k individuální normě. Člověk postupně získává emocionální odstup od utrpěné ztráty.

Rozlišit tak zvané nekomplikované a komplikované truchlení, které již vyžaduje odbornou pomoc, může být někdy obtížné. Zvláště proto, že sami nemáme se „zdravým“ truchlením dostatek zkušeností. Varovná může být intenzita zármutku – velmi silný či protrahovaný zármutek, ale i to, že žal zcela chybí. K patologickým reakcím na ztrátu patří opožděná nebo potlačená reakce, hluboká deprese či chronická reakce, kdy intenzivní truchlení trvá léta, excesivní reakce, například ve formě vystupňované úzkosti až fobie, záchvaty paniky, suicidální pokusy a zneužívání alkoholu či léků. Známkou nekomplikovaného truchlení bývá to, že pozůstalý je schopen vedle smutku a bolesti prožívat i pozitivní pocity, těšit se ze života či alespoň z některých jeho chvil.

Rozlučte se

Velmi důležitým momentem, který pozitivně ovlivňuje proces truchlení, je rozloučení. Je to akt završení vztahu s druhým, který potřebujeme prožít – rozloučit se s tím, co bylo nebo mohlo být. Optimální je, když se člověk může s umírajícím rozloučit ještě za jeho života. Pokud nebylo z jakéhokoliv důvodu loučení možné, je stejně plnohodnotné prožít loučení již bez fyzické přítomnosti druhého. Pozůstalí často sdělují, že jim rozloučení chybí, mají pocity viny, že nestihli zemřelému něco významného říci. Absence rozloučení se stává zdrojem  dalšího trápení a sebeobviňování truchlícího. V praxi se mi osvědčuje nabídnout pozůstalému možnost vyslovit to, co by býval chtěl zemřelému říci, vyzvat jej dodatečně k rozloučení. Většinou tak společně odkryjeme hlouběji uložené pocity doprovázející ztrátu a komplikující přijetí bolestné reality. Nejčastěji to bývají hněv a vina, kterým se truchlící nevědomě brání.

Pozůstalý by se měl svojí ztrátou zabývat, neměl by od ní příliš utíkat, například k práci, k obviňování zdravotníků či příbuzných nebo k zabývání se nadpřirozenými jevy. Měl by svůj žal a bolest připustit, prožít a vyplakat. Uvědomit si pocity spojené se ztrátou. K tomu pomáhá, když může hovořit o zemřelém, o svém vztahu k němu, o společně prožitých chvílích, o pocitech z jeho odchodu. Tak se jejich intenzita přirozeně zmenšuje. Hovořit a prožívat však může pozůstalý jen tehdy, když jsou lidé kolem něj ochotni mu naslouchat a jeho prožitky neznehodnocují. Pozůstalí vnímají zájem okolí spíše podpůrně než traumaticky. Při setkávání s pozůstalými  opakovaně slýchám, že je mrzí nezájem kolegů v práci, sousedů, přátel. Někdy je náročné pro pozůstalé v prvních dnech a týdnech po úmrtí blízkého člověka chodit do práce a vykonávat běžné činnosti. Není žádná ostuda připustit si svoje ochromení, vyčerpání či únavu a vzít si několik dní dovolené. Truchlící se tak může alespoň lépe soustředit na sebe – vyjít si do přírody, pečovat o své tělo, spát, rozjímat. Navíc v období akutního žalu často vnímá značný rozpor mezi svými intenzivními prožitky a banalitou každodenní pracovní rutiny. Do popředí pozornosti se dostává otázka hodnot, někteří lidé dokonce svůj žebříček hodnot v tomto období přehodnocují.

Žít dál

Po určité době by se však měl pozůstalý ze svého nitra vydat ven do světa, na cestu hledání nové formy vazby k zemřelému. Pozůstalí tento moment většinou sami dobře poznají. Popisují jej jako „získání půdy pod nohama, příliv sil, vyplakání slz, získání alespoň nějaké stability“. Cílem truchlení není zapomenout na zemřelého, ale naučit se žít vztah k zemřelému v jiné podobě. V takové, kterou realita umožňuje a kterou zároveň pozůstalý prožívá jako smysluplnou. Může to být například vytvoření kroniky společného života, sestavení alba s fotografiemi, převzetí rolí či funkcí, které zemřelý zastával, udržování některých jeho zvyků, napsání povídky o jeho životě, namalování obrazu, pokračování v započatém díle. Začlenit svoji ztrátu do života a přestavět vztah k zemřelému lze i přes věci, které zesnulému patřily – prostřednictvím jeho postele, hrníčku, části oblečení, nebo knížky. Při používání těchto věcí se pozůstalý v přeneseném slova smyslu zemřelého téměř dotýká. Kromě hledání nové podoby vztahu k člověku, který již nežije, by měl pozůstalý najít, co je ještě v jeho životě hodnotného, co navzdory prožité ztrátě zůstalo, pro co má ještě smysl žít. Největší část této vnitřní proměny by měla být hotova rámcově do roka od zažité ztráty.

Navázáním vztahu s druhým člověkem riskujeme mimo jiné také to, že jej někdy ztratíme. Jako je pro kvalitní emoční a sociální život člověka důležité vytvářet pouta, je pro něj stejně tak důležité vyrovnat se s jejich ztrátou. Žijeme skrze vztahy s druhými lidmi a druzí žijí skrze vztah s námi. Náš vztah k druhému nekončí s jeho úmrtím. Období truchlení je doba, kdy je člověk snadno zranitelný, protože je to období nestability a změn. Na proces truchlení můžeme tedy pohlížet jako na cestu, která obnovuje zakotvení člověka v jeho životě.

Psychologické teorie truchlení

• Teorie vycházející z psychoanalytické koncepce se zaměřuje především na intrapsychický proces truchlení. Podle ní je proces truchlení dokončen odejmutím libida, emocionální a pudové energie, ztracenému milovanému objektu. Truchlení je ukončeno, když je libidinózní energie nasměrována do nového vztahu.
• Interpersonální teorie truchlení vychází z Bowlbyho teorie připoutání. Ten pojímal pouta mezi lidmi jako instinktivní, biologicky kódované vazby. Psychosociální reakce na jejich přerušení má podle něj podobu truchlení. Po fázi protestu, tedy po agresivní reakci, hledá pozůstalý zemřelého, je zoufalý, jeho chování je dezorganizované, a nakonec dochází k znovuobnovení, restrukturalizaci vztahu k zemřelému. Bowlby je považován za zakladatele biologické teorie truchlení.
• Na truchlení lze také pohlížet přes teorii krize, ve které je pojímáno jako jeden z největších stresorů v životě člověka. Úkoly, které ztráta blízkého člověka před pozůstalého staví, jsou: zažít zármutek, přijmout ztrátu jako skutečnost, přizpůsobit se situacím, ve kterých již blízký člověk není, a navázat nový vztah k zemřelému a často i ke světu bez přítomnosti druhého.

TerezaSoukupová

Klinická psycholožka a psychoterapeutka. Pracuje v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v domácím hospici Cesta domů.

**Literatura: **

• Holland, J.C. (ed.) (1998): Psycho-oncology. Oxford University Press, New York.
• Kubíčková, N. (2001): Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha, ISV.

Publikováno v časopise Psychologie 5/2006