To nejmenší, co můžeme udělat
V tomto měsíci vstoupila Cesta domů do desátého roku své existence. Tak jsem se pro rozhovor tentokrát nevydala daleko, ale „domů“. Oslovila jsem s několika otázkami pana předsedu sdružení, Josefa Basíka. Od počátku nás sleduje a je nablízku jako dobrovolník a přející bytost, několik let je v radě sdružení, poslední rok je jejím předsedou.
Josefe, z čeho máš největší předsednickou radost?
Z existence Cesty domů samotné, z toho, že přes občasnou únavu a vnější potíže má vlídného ducha nejen pro klienty, ale i uvnitř mezi zaměstnanci (alespoň z mé přece jen trochu vnější perspektivy). A snad to zároveň není „já se obětuju za každou cenu“, neb je to „Jediná Pravá Cesta a Poslání“. Z toho, že je Cesta domů nekonfesní, profesionální, bez příznaků sekty. Ale zároveň tu ta obětavost neokázale je – zažil jsem ji na vlastní oči: Bytí s, vlídnost bez přeslazenosti, planých řečí, planého utěšování.
A teď trochu naopak, máme samozřejmě i lecjaké obtíže a starosti. Dá se říci, která je pro tebe opravdovou starostí?
Peníze, legislativa. Když uvážím, co se kde prošustruje peněz, co se vylije betonu … Netoužím po hmotné chudobě, ale měřit blaho(byt) jen HDP na hlavu je hloupé.
**Současná rada je složena z velmi zajímavých osobností, které spolu
velmi dobře spolupracují. Na rozdíl od mnoha jiných neziskovek v ní už nemáme otce a matky zakladatelky, předali jsme to rádi vám, lidem zvenčí, kteří z nějakých důvodů měli ochotu přiložit ruku k dílu. V čem vidíš největší přínos současné rady pro celou Cestu domů?
**Veliký dík matkám a otcům zakladatelům a klobouk dolů. Byli ochotni nechat si do své jasné původní představy mluvit, vzdali se dobrovolně části řídicích pák. Není to pozitivní proto, že by jejich následníci – dnešní rada — byli lepší. Ale proto, že Cesta domů má takhle větší možnost okysličovat se vnějšími vlivy, že se jako celek nezapouzdřila.
Často hrozívá nástup mentality „obklíčeného partyzánského oddílu“ i na pracovištích, kde by to člověk nečekal. Dnešní rada může vnášet své zkušenosti a techniky z jiných oborů a také to dělá.
**A dá se říci, proč tak věrně pro Cestu domů pracuješ ty, čím tě přitáhla a oslovila a proč tě to, jako mnoho jiných lidí, nestraší?
**Nedělal jsem si a nedělám si o velikosti svého přínosu iluze, ale je-li (v obou smyslech slova) „výkonná ředitelka“ Martina Špinková ochotna si poslechnout názory odjinud, jsem, stejně jako ostatní, rád k dispozici. To je to nejmenší, co můžeme udělat.
**A teď moje tradiční nevyhnutelná otázka a na tebe budu velmi přímá:
jak bys ty rád končil svůj život? Objednal by sis Cestu domů?
**´Si piš, že jo!´
Určitě bych chtěl, v mezích možného, končit jako můj tatínek, který, a my s ním, měl tu kliku, že si poslední dny užil úžasnou péči. Jen jsme dlouho váhali, nevěřili si, že to jako rodina dokážeme, mohlo to být asi o něco dříve. Cítili jsme se podpořeni, zajištěni, nehrozila bezradnost, všichni byli k dispozici, sestřička Štěpánka byla milá, pečlivá, precizní, trpělivá, MUDr. Houska také a … mám tady říkat všechna ta další slova? Slyšet vyprávění o Cestě domů a vědět, že je výborná, a zažít ji v akci, to je stále ještě nepopsatelný rozdíl, dvě úplně různé kategorie… A jistě, že pečující musí mít dobře fungující zázemí.
A máš nějakou otázku, na kterou bys rád odpověděl a já ji nepoložila?
Ano, mám: **Nezdá se ti, Josefe, že mluvíš trochu jako reklamní leták?
**Víš, Martino, ono to moc jinak nejde, ono to tak je. Zažil jsem to. Mohl bych být
cynický nebo patetický, tohle je stále ještě civilní kompromis :o).
Děkuji za rozhovor.