Tatínku nebojte se, však se uzdravíte! Aneb o smrti až po volbách, pokud vůbec
Když už lidé překonají subjektivní strach i řadu objektivních komplikací a dostanou se nakonec včas k lůžku svého blízkého umírajícího, obvykle vůbec nevědí, jak s ním mají mluvit. Dochází tím často k nejtragičtějším okamžikům, kdy pacient na lůžku cítí v bezprostřední blízkosti falešné naděje ještě větší opuštěnost. Kdyby mohl mluvit, řekl by asi toto: “Víš, synku, to je sice hezké, co říkáš, ale já umírám.”
Strach, už samo toto slovo zní lidem hrozně, slovo smrt je v současné společnosti slovo naprosto nepatřičné, neztotožněné, známé z televize, z filmu, z vyprávění, lidé mají pocit, že žití je věčné, ocitnou-li se smrti tváří v tvář, děsí se fyziognomických změn a pokud se rychle na něco nevymluví, třeba zalitím zahrádky — vždyť víš tati, jak nám před rokem uschnul ten tvůj krásný stromek — tak se omezí jen na nejistá slova falešné útěchy.
Ta je ale to poslední, co umírající očekává od svých milovaných, jenom účast, hluboký soucit, vlídné slovo, prozrazující bytí s umírajícím a držení za ruku, či jiné vyjádření lidskosti, má pro umírajícího smysl. Nedivím se, že podobný základní servis lidství lidé svým nejbližším neposkytují, o smrti se v této společnosti nemluví, nic se o ní neví, smrt společnost obtěžuje, ohraničuje příliš drze rámce úspěchu, vytváří limity, které nelze překročit.
Společnost je připravena na zrození nového občana, vlády vytvářejí zákony, které zabezpečují všechny optimální podmínky pro důstojné uvedení narozeného člověka do života, péče, která se mu dostává od všech blízkých na začátku, je na konci jeho života zapomenuta. Svědomí, které ještě snad nutí lidi poskytnout novorozeněti maximální péči a zájem, je v případě umírajícího „kdysi novorozeněte“ zcela potlačeno.
Přitom smrt má významově naprosto stejnou hodnotu jako zrození, je završením života, v okamžiku smrti je vše, co člověk žil, čím byl, jakou hodnotou svůj život naplnil, definitivně sečteno. Člověk se vydává na svoji nejobtížnější cestu sám ve svém bytí, zanechává zde všechno a všechny, které miloval, umírání jsou jeho nejsoukromější okamžiky, v nichž každý člověk po svém a jinak zakouší mystérium smrti, prožívá svoji vlastní fyzickou konečnost.
A proto by neměl umírat opuštěný a pro společnost by měly být otázky smrti stejně otevřené a aktuální, jako narození. Jak je to absurdní. Embryo, které dostane všechnu péči a které se rodí z věčného klidu lůna své matky do prostředí pro něho naprosto cizorodého, nepřátelského, nakonec přijme život, naučí se v něm nějak orientovat, obstát, v nejlepším případě nalézt v něm smysl svého bytí a nakonec musí jako dospělé umřít opuštěné.
Narození člověka je finančně ohodnoceno, jistě, rodí se produktivní síla, umírání člověka nikoliv, síla už je vyčerpána a ti, kteří by chtěli umožnit svým blízkým zemřít důstojně doma, jsou na všechno sami, mobilní hospice totiž neplatí zdravotní pojišťovny vůbec a ty lůžkové jsou financovány nedostatečně. Dokonce ani česká legislativa nezná pojem hospic a paliativní péče, tedy péče o umírajícího. Platí stále zákon o zdraví lidu ze šedesátých let!
-
- 2006 mělo proběhnout v hlavním sále Senátu Parlamentu veřejné fórum na téma paliativní a hospicová péče v ČR jako celospolečenský problém, které pořádal senátor Zdeněk Bárta ve spolupráci s hospicovým občanským sdružením Cesta domů. Pořadatelé se chtěli zeptat odpovědných politiků, kdy se už konečně občané dočkají důležitých systémových změn. Nezeptají se, seminář se konat nebude, je odložený, politici nemají čas.
Je totiž před volbami a mnozí z těch, kteří se měli fóra zúčastnit, musejí dělat lokaje politickým lídrům na jejich předvolební pouti Českou republikou! Podle informací sdružení Cesta domů si přeje 75 % lidí strávit konec života mezi svými blízkými, 75% z nás umírá v nemocnicích, léčebnách a domovech důchodců a pouze 1% umírajících se dostává specializované paliativní péče. Takže voliči, hurá k urnám, třeba dostanete jednou i kytičku.
Monitor Jana Paula