Stromy rostou, asi jich bude přibývat, tak to je

**Vedete velikánskou instituci, která má za cíl, jestli se úplně nemýlím, věnovat velmi pečlivou a individuální pozornost každému ze svých klientů. Je to velká práce, vydobýt si a udržet přitom tu jemnost pohledu na jedinečnou lidskou bytost, když jste zároveň tak velcí, jak jste?

**V našem případě ta velikost znamená 180 žáků, studentů, klientů (chcete-li) a zhruba 250 zaměstnanců. Jsou větší instituce. My se snažíme nastavit systém tak, aby kolem jednoho dítěte pracovala menší skupinka lidí a aby se neměnila zbytečně často. Týmy jsou čtyř až šestičlenné. A rozhodování by měly přijímat právě tyto menší skupiny. Každý náš žák, klient si stejně najde dva tři lidi, kteří jsou mu nejblíž a se kterými má chuť probírat i velmi osobní věci. Takže obráceně, snahou naší velké instituce je, aby o věcech a situaci jednoho dítěte nerozhodovali ti, kteří jsou daleko. Já se například snažím nerozhodovat o dětech vůbec. A většinou se mi to daří.

**Už několikrát jsem tu vedla rozhovory o tom, co nám přináší pohled na lidskou křehkost tváří v tvář smrti. Vás se zeptám malinko jinak: Co Vám přináší práce s naší lidskou křehkostí tváří v tvář životu?

**Snáze a rychleji člověk objeví, co je důležité a co vůbec důležité není. Studenti a děti nás to učí a učí nás to velmi dobře. To neznamená, že v Jedli pracují jen světice a andělé. Rozhodně ne. Ale většina z nás velmi dobře ví, když si tu otázku položíme. Nemáme možnost si něco nalhávat, denně nás z toho děti zkouší. Proto i hodně lidí má chuť v podobném prostředí pracovat. Je tam víc opravdovosti.

**Ale té otázky na konec života se u mne stejně dočkáte: předpokládám, že postižení lidé mají život někdy možná kratší, nebo tam ten jeho konec trochu víc ve vzduchu visí: je to tak? A pokud ano, jak s tím „u vás“ zacházíte?

**Jen malá část dětí, které se vzdělávají v Jedli, je svým zdravotním stavem přímo ohrožena na životě. Jejich postižení jim připravuje v životě víc překážek a ony jich musí víc překonávat. Je zde, pravda, i menší skupina lidí s různými postupujícími onemocněními. Svaly ochabují, až to člověk neudýchá. Nebo nervy přestávají fungovat, až se některé důležité orgány zastaví. Zase pro představu těch, kteří to u nás neznají: během jednoho roku zemře jedno dvě děti. V nemocnici, doma, to záleží.

Tuším ale, nač se ptáte. Je to tak individuální, že se obávám zobecňovat. Jednou jsem při zahájení školního roky, kdy se všichni scházíme ve velké tělocvičně, oznámil, že v létě jeden náš žák zemřel. Když jsme se rozcházeli, přijel za mnou student a velmi pobouřeně mně vyčítal, že o takové věci mluvím nahlas a přede všemi, že je to všechny úplně rozhodilo. Ano, patřil do té menší skupiny. Na druhou stranu dnešní hudebník ze skupiny the TAP TAP, který sám mluví o tom, že se jeho život počítá spíš na měsíce a roky, než na desetiletí, dokáže zpívat o smrtce a koukat se jí do očí tak statečně, že mrazí v zádech.

Již před mnoha lety jsme v Jedli zasadili kamarádovi, který zemřel, první strom. Sešlo se nás u sázení několik, každý si něco v sobě přinesl a něco mu šlo hlavou. Dnes je pod dvacetiletou Bertíkovou lípou lavička, rád na ní sedávám. A koukám z ní na další stromy. Jednou si sázení zorganizovali spolužáci zemřelého kamaráda, jindy nás o možnost zasadit strom požádali sami rodiče. Když jsme sázeli jejich jabloň, sešla se celá rodina, trvali na tom, že stromek uhradí oni, nejvíc potřeboval mluvit táta a bylo to moc dobře. Stromy rostou, asi jich bude přibývat, tak to je. Ale také u nás v Jedli přibyla další možnost, jak s „tím“ zacházet.

**To je hezký příběh se stromy… jsou to kroky, které umenšují strach, aspoň myslím. Pořád se snažíme říkat, aby lidé nezavírali před svojí konečností oči, že se jim bude líp žít. Jaké „zavírání očí“ je pro vás nejtěžší, nejsmutnější, když myslíte na své žáky a klienty?

**K nám nastupují do školy děti v době, kdy již vědí velmi dobře, že všechno nezvládají tak, jako většina vrstevníků, že se musí hodně učit. Jen malá část z nich si postupně a pomalu uvědomuje, že bude žít asi i kratší čas. Většině určitě pomáhá zkušenost, že i ostatní kamarádi ve třídě s něčím zápasí a mají své problémy. Normální děti. Tady vidím výhodu toho, že mohou o svých situacích mluvit s ostatními bez obav a dočkají se porozumění. Že nejsou „integrováni“ do samoty a izolace mezi fyzicky zdatnější, mezi kterými budou vždy jen na chvostu. A to ve školním věku, kdy se musí najít, poznat se, smířit se se sebou a zpevnit se. Pak pochopitelně alou do světa.

Pořád se setkáváme se spoustou zbytečného soucitu. To je také vlastně zavírání očí. Před možností růstu, respektive zrání, aby to neznělo tak „výkonově“. Když sledujete kolegy, velmi rychle si všimnete, že nejvíc soucitu produkují právě ti, kteří mají starosti se sebou samými a kteří pak nedovedou pomoci a podepřít.

**Na závěr má tradiční hospicová otázka: až Vy byste byl nemocný a na konci života, co byste si přál od těch, kteří by se o Vás starali?

**S vědomím toho, že si dnes dovedu představit jen to, co se určitě, až přijde čas, stane úplně jinak, s klidem řeknu, že bych si přál umírat doma a požádat Cestu domů, aby nám v tom pomáhala. To si dovedu představit. A byl bych tomu rád. Jen budeme muset se ženou pečlivě naplánovat její služby, abych věděl, kdy mluvím se sestřičkou z Cesty domů - a kdy s manželkou. Ale třeba to už pak ani nepoznám. Nebo si zamluvím sestru Pavla. 

Děkuji za milý rozhovor.