Spolu to zvládneme, říkají lidé z hospiců

Bez sponzorů by to nešlo

Společně s ostatními začínala před lety jako dobrovolnice. Dnes se v rámci kraje starají o čtyřicet pacientů. Vydáváme se za jedním z nich. Je středa ráno. Čtyři zdravotní sestry a osm pečovatelů se rozjíždějí do jednotlivých domácností. Rodiny už netrpělivě čekají. Pomoc, léky, někde třeba jen psychickou podporu. Připravuje se vše potřebné.

           „Jako jediní široko daleko máme k dispozici oxigenátor, ukazuje mi zařízení, které pomáhá dýchat lidem s karcinomem plic. „Bez toho by je vůbec nemohli pustit z nemocnice,“ vysvětluje mi Marie Rissová.

Další pomůckou, nezbytnou ke zvládání ošetřování onkologicky nemocných pacientů v domácí péči je lineární dávkovač morfia. Přesnou dávku naprogramuje lékař, pacient ji má stále u sebe a může fungovat navzdory velké bolesti, které nemoc provázejí. „Díky tomu se i smrtelně nemocný člověk může vydat třeba do města, nakoupit. Hospicová péče je, stejně jako auta, kterými vozí pacientům třeba polohovací postele se speciálními matracemi proti proleženinám, mohla pořídit jenom díky velkým donátorům a sponzorům. Bez nich by zařízení vůbec nemohlo fungovat. Kdo měl zkušenosti s ležícím pacientem, ví své…

Bez donátorů by to nešlo, jsme za jejich přístup strašně vděční, říká jedna ze dvou žen, pro něž je shánění peněz na provoz hospice denním chlebem. „Hospice musí být nestátním zařízením. Z jednoduchého důvodu. Sponzoři pomáhají pouze neziskovkám, protože příspěvkovým organizacím by měl z logiky věci přispívat stát. Jenže ten, potažmo zdravotní pojišťovny na hospice přispívat nebudou, protože si platí léčebny dlouhodobě nemocných,“ vysvětluje viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a člen Etické komise ministra zdravotnictví Vlády ČR Robert Huneš.

            „Ze zákona zdravotní péči pro každého zajistí, kvalita a individuální přístup je už nezajímá,“ dodává. Nemluví teoreticky. Sám má letité zkušenosti s provozováním nestátního hospice v jihočeských Prachaticích.

            Nasedáme do auta. „Je to jedno z nejlacinějších, ale jsme za něj vděčni, díky němu se můžeme dostat k pacientům,“ říká vedoucí sociálních služeb Marie Rissová, když odemyká vůz.

            „Na převoz postelí máme jedinou dodávku,“ doplňuje cestou k Březové aleji v Liberci. Míříme ke Kalenským. Poté, co si s manželi na prahu sedmdesátky potřesu rukou, moje obavy z návštěvy se definitivně rozplynou.

Žádné bílé plenty, hadičky

Ticho a našlapování po špičkách. „Pojďte dál, nezouvejte se, dnes přijde paní na úklid, bez ní bych to nezvládala, ale podívejte se, co mám,“ chrlí na nás krásně upravená paní a ukazuje nový parní mop.

            „Dědo, máme návštěvu,“ volá do nitra pokoje, který sousedí s terasou a okolní zahradou. V nohách pacienta se protahuje kocour. „Pes nám umřel a dalšího jsme nechtěli, a z kocoura máme radost, i když jsem kočku nikdy nechtěla. Zaskočí mě, že slova jako smrt či rakovina se tady, v blízkosti smrtelně nemocného člověka skloňují tak všedně a bez zábran.

            „Nejdřív je to šok, ale postupně se s tím smíříte,“ říká mi manželka muže, který je doslova prolezlý nádory. „Začalo to před jedenácti lety ledvinou, postupně zasáhlo plíce a teď i hlavu,“ vypráví.

            Můj muž se o mě celý život staral, teď se mu to snažím oplatit. Teď jsem já naším mozkem,“ líčí drobné příhody, třeba když se spolu s těžkostmi a s pomocí pomůcek usadí ke stolu a pan Karel zatápe po stole. „Beze slova mu podám chleba. Nemusíme se o tom bavit, prostě to vím.“ Láskyplně vezme manžela za ruku. Ten pomalu odpovídá. „To, že nádor zasáhl mozek, je pro Karla milosrdné, necítí bolesti, jinak by to bylo asi k zešílení,“ dodává. Ví, o čem mluví. Rakovina zasáhla značnou část její rodiny. „A všichni trpěli, jako zvířata.“

Hospic nás zachránil

Nejprve se o manžela starala sama, jen s pomocí zaměstnaných dětí. „Hrozně jsem se bála, že když si třeba zlomím nohu, skončíme oba na „eldéence,“ vzpomíná.

            Sama je od osmnácti let v invalidním důchodu. „Celý život jsem v podstatě prožila s berlemi. Nedávno se mě Karel zeptal: “Když jsme se brali, to jsi už měla berle nebo ještě ne?“ směje se při vzpomínce. Její muž přes špatnou artikulaci přitakává, usmívá se. Je se svou ženou rád.

            Mezitím dorazí Rudolf Rieger. Původní profesí záchranář s kvalifikací zdravotní sestry. Začínají běžné úkony. „Jdu zatopit do koupelny,“ hlásí Marie Kalenská a zapíná knoflíky ohřívače. Ošetřovatel se mezitím se svým pacientem pozdraví a pomalu ho připraví k hygieně.

            Kromě toho je potřeba zjistit změny kůže, zda se neobjevily proleženiny. U některých pacientů zkontrolovat vývody nebo cévky.

            „To, že tyhle choulostivé úkony provádí muž, pacienti kvitují s povděkem. Navíc, když je odnáší v náručí do koupelny takovýhle chlap, jim dává pocit bezpečí a důvěry,“ poukazuje Marie na fyzičku mladého muže, který se ve volném čase věnuje vodnímu záchranářství. „Už jako student jsem praktikoval v kamenném hospici v Plzni. Pak jsem pracoval na záchrance, ale řízením osudu dělám znovu tuhle práci a doufám, že ji budu dělat ještě dlouho,“ odpovídá na otázku, zatímco chystá vše potřebné.

O smrti se bojíme mluvit

„Kdo není z prostředí zdravotnictví, bojí se o hospici a smrti mluvit. V každém je podvědomý strach, že by se ho to mohlo týkat taky. Jenže takhle se nedá přemýšlet,“ uvažuje nahlas. Ven se derou další otázky:

            Jak se bránit vyhoření? Jak se vypořádat s tím, že pacient, na kterého je ošetřovatel týdny, měsíce, v případě, jako je tento dokonce několik let, vázán, jednoho dne prostě není?„Nepotřebuju žádnou psychickou obranu. To, že smrtelně nemocný pacient umře doma, klidný a vyrovnaný, uprostřed rodiny, je důvod, proč tuhle práci děláme. My nebereme úmrtí jako něco negativního. Všichni víme, že je to nezvratné a doprovázet člověka na téhle cestě s důstojností a klidem je cílem naší práce,“ odpoví.

Za den obslouží čtyři až pět pacientů. Někde je potřeba jen pomoci s hygienou, jinde zdravotnické úkony, často psychická podpora. „Důležité je, že každá sestřička má pacienta tolik času, kolik potřebuje on,“ vysvětluje vrchní sestra hospicové péče Jana Vohlídalová.

            Pečující rodina navíc nemusí volat v případě problému záchranku nebo čekat do rána, na praktického lékaře.

            „K dispozici jsme 24 hodin denně,“ zdůrazňuje. Klienti za službu uhradí 200 korun za den.

            Lidé si ji mohou dovolit díky státnímu příspěvku, který u onkologických pacientů patří zpravidla do nejvyšší kategorie. „Také už jsem si od úřednic vyslechla, že onkologický pacient nemá nárok,“ dělí se o trpkou zkušenost Marie Kalenská z doby, kdy žádala o pojízdnou sedačku, aby mohla manžela dopravit do koupelny v patře.

O hospicové péči se dozvěděla před třemi lety od známých a jak říká, byla to pro ni záchrana.

            To, že jsou lidé z hospicové péče takto vnímáni, představuje pro jejich nelehkou službu velkou motivaci.

            „Je to silná zpětná vazba, kterou k naší práci potřebujeme,“ potvrzuje mi cestou zpět Marie Rissová. Patří k zakladatelkám. „Nedávno jsem potkala jednu stařenku. Už zdálky na mě volala: Vy jste mě zachránila.“ A já jí přitom tehdy jen řekla: Nebojte se, to zvládneme…“

            Lidé totiž potřebují vědět, že po zásadním rozhodnutí pečovat o umírajícího pacienta doma, je někdo s nimi. Že jim pomáhá. Čelit bolesti nemocného, zvládat vědomí definitivního odchodu a věci s tím spojené. Třeba zodpovězení některých nevyřčených otázek, zasutých křivd…

            „Je to nesmírná vzpruha pro naše ošetřovatele i lékaře,“ vysvětluje Marie Rissová a chválí si spolupráci s libereckými onkology – Markem Sochorem a Lucií Barsovou. Samozřejmě včetně přednosty oddělení Jiřího Bartoše. „Pokud mu to čas dovolí, také v terénu slouží a rád,“ dodává Rissová.

            „Hospicovou péči dělají úžasní lidé. Často mezi nimi a rodinou pacienta vznikne vztah, i když nemocný odejde. To v nemocnici není možné,“ potvrdil přednost a její slova v jednom z rozhovorů.

Kamenný hospic na dosah

Zatímco třeba v Anglii, kolébce hospiců, jsou lůžková zařízení v téměř každém malém městě, Liberec na ten svůj stále čeká. A snad se i dočká. Objekt bývalého sirotčince, kde zařízení vznikne, už liberecký magistrát převedl na kraj.

            Teď se chystá výběrové řízení na rekonstrukci tak, aby hospic s kapacitou 28 lůžek mohl v ideálním případě začít fungovat už od roku 2015. „Výstavbou kamenného hospice se ale rozhodně nesníží terénní služba,“ zdůraznila ředitelka Taťána Janoušková, která vznik kamenného hospice s krajem připravuje. Podle ní, je jeho zřízení nezbytností.

            „Pro lidi, kteří se o těžce nemocného doma starají, je to důležitá pojistka pro chvíle, kdy už to hlavně z psychických důvodů doma nezvládnou,“ vysvětluje. 

Veřejnosti se projekt nového hospice představí ve čtvrtek 13. června, kdy se na zahradě někdejšího sirotčince chystá velká zahradní slavnost spojená s benefičním koncertem.

Neodsouvejme lidi znovu na okraj

Fakt, že zařízení bude stát v samém centru města považují všichni, kdo s hospicovou péčí mají zkušenosti, za šťastné. Nejen z důvodů dostupnosti. „Není důvod odsouvat umírající někam stranou. Už z praktických důvodů. Když nemocný dostane chuť na chlebíček, můžete mu ho za pár minut přinést. Druhý den už ho nemusí chtít,“ vysvětluje ředitelka Janoušková.

            Její slova potvrzuje i ředitel prachatického hospice a viceprezident Asociace Robert Huneš. „Náš hospic stojí v samém centru historického města. Park jsme otevřeli veřejnosti, takže tudy lidé běžně prochází. Vidí lidi na vozíku nebo postelích,“ popisuje. Pořádají tu dokonce koncerty a výstavy. „Potkávají se tu mladí se starými. Zdraví s nemocnými a nikdo se necítí víc nebo míň. Jsou si vědomi, že pro lidi, kteří se usmívají při poslechu hudby, je to třeba poslední zážitek v životě. A takováhle zkušenost je mnohem víc než tisíce osvětových přednášek,“ uzavírá Huneš.