Smrt jako začátek

Děti tohle téma řeší,“ potvrzuje psycholožka Jaroslava Fabíková z dětské psychiatrie fakultní nemocnice v pražském Motole.

Rodiče mají tendenci smrt potlačovat, zametat ji pod koberec. Z výše uvedených otázek lze ještě vybruslit, ale život je umí drsně vyostřit: rodina jede autem a v osudové vteřině zemře otec, matka, bráška nebo také všichni najednou. Co udělají pozůstalí s Honzíkem, který přežil? Budou lhát? Pokusí se mu realitu přiblížit? A jak?

Doktorka Fabíková vzpomíná na právě takový spor mezi matkou tříletého kluka a její tchyní po bouračce, při níž chlapcův otec zahynul. Matka chtěla vzít kloučka na pohřeb, tchyně byla zoufale proti. „Dřív se uvažovalo, že takhle malé děti smrt nevnímají, teď panuje názor, že pojem mají,“ vysvětluje psycholožka. „Smrt si nepředstaví, ale vidí, že rodina truchlí, že se něco děje.“

Ještě krutější jsou případy dětí na smrt nemocných. Rodiče předpovědi uhlazují a ujišťují malé pacienty, že bude lépe. Takové děti však vědí, že lépe nebude, že zemřou. Lékaři popisují, jak jsou tváří v tvář smrti klidné, jak jsou smířené. Rodina může udělat jedinou věc – vzít je za ruku a provázet je po onom mytickém mostě tak daleko, jak to jen jde. Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se do tohoto krušného úkolu ponořila už dávno.

Některé její knihy zná český čtenář nazpaměť. Například Děti z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhá punčocha. Další faseta její tvorby, temná a jaksi odvrácená, se však v Česku objevila až po listopadu. Máme na mysli díla jako Jižní louka, Mio, můj Mio a především Bratři Lví srdce. Tento drsný příběh u nás za totality koloval jako zakázaná kniha. Lindgrenová v něm popisuje smrt dvou chlapeckých hrdinů a nová dobrodružství za velkým předělem, drsná, ale kořeněná radostí a štěstím.

Skandál v parlamentu

Kniha vyšla ve Švédsku poprvé v roce 1973 a okamžitě vyvolala skandál. Diskutovalo se o ní i ve švédském parlamentu. Moment přechodu, kdy chlapec vezme nemocného bratra na záda a skočí s ním do propasti, ve skutečnosti do dalšího světa, vnímali povrchní moralisté jako návod k sebevraždě. V deníku Dagens Nyheter vyrazila do útoku skupina marxistických vědců: „Hrdina na jednom místě říká, že jsou pohádky, které by neměly existovat, a má pravdu. Tohle je jedna z nich.“ Spisovatel Per Christian Jersild však ránu ironicky odrazil: „Takové riziko nastává, když člověk vymění Ústřední výbor sovětů za sociálněrealistickou dětskou literaturu. Zvlášť těžké je to, když jde o smrt – Marx se o tomto bodu vyjádřil poněkud nedostatečně.“

Lezení a skoky jsou pro Lindgrenovou symboly lehkosti a zároveň vzpomínky na dětství. S rozkoší stoupala na věže a kopce i v pokročilém věku, ještě v sedmdesáti letech vylezla v kraji Östergötland jako jediná z návštěvnické skupiny na věž rádiového vysílače. Spisovatelka věděla, že každé dítě v předpubertálním věku žije nebezpečně, chce tak žít. Odborníci míní, že děti milují výšky, houpání a skoky, protože vzpomínka na beztížný stav v děloze je pro ně ještě živá. Propast, průrva, skok a most představují předěly, cesty dětských hrdinů z jedné krajiny do jiné.

Dobrá smrt?

Před časem běžel v České televizi zvláštní reklamní šot. Dítě tam v bizarním protikladu ke světu barvotiskového štěstí deklamovalo: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,/ ty opustíš tenhle svět./ Štěstí – neštěstí,/ láska – manželství,/ kámen – vidle – motyka,/ že se tě smrt netýká?“ Šot byl dílem Hospicového občanského sdružení Cesta domů, které se stará o „dobrou smrt“. O to, aby lidé umírali dobře, mezi svými, nejlépe doma.

Zní to jako z pohádky Boženy Němcové, ale je to skoro přesně sto let, kdy se smrt lidem odcizila. Hlavně dětem. Tehdy bývala součástí všedního dne a život spěl od kolébky k rakvi pěkně v harmonii.

V první polovině 19. století umírala více než čtvrtina kojenců a do čtyř let věku dalších deset procent dětí, zejména kvůli neštovicím a záškrtu. Jistá babička Kavalírová reaguje roku 1858 v dobovém memoáru na smrt vnoučka v dopisu dceři takto: „Že Vám Bůh toho malého Hošíčka vzal, poručte mu ho – a myslete, že snad na tom krásnym marnym světě nemněl bejt.“

Fenomén dobré smrti spočíval především v rituálech. Mezi ně patřilo sepsání testamentu, zpověď a usmíření s rodinou, přáteli a sousedy. Slušný člověk se rodil a umíral doma, takže tyto úkony probíhaly „na smrtelné posteli“, v žádném špitále. Ženy nebožtíka omyly a oblékly do svátečního a blízcí lidé se s ním chodili loučit. Víra ve spasení duše a v setkání na nebesích poslední věci člověka notně ulehčovala.

Věřit v cokoli

Víra je zásadní, ale v tomto článku si nemusíme hrát na katolické Nebe či Ráj, ani na jiná náboženská dogmata. Děti si je stejně neumějí představit. Unikátní životopis Lindgrenové napsala její přítelkyně a rovněž dětská autorka Margareta Strömstedtová. Knížku Bratři Lví srdce zkoumala například tak, že se několika set dětí ve věku od šesti do osmi let zeptala, jak si představují smrt. Z přibližně devadesáti prací vysvitlo, že „konec“ je pro ně proměnou, stěhováním. Člověk se stane květinou nebo ptáčkem, případně se přestěhuje na jinou planetu a žije dál na ní.

Skok v Bratrech Lví srdce je nevratný, stejně nevratný jako smrt. Ale za ním není nicota, nýbrž říše jménem Nangijala. A radost, když se tam dětský hrdina setká s bráškou. „Byl jsem tak šťastný, že jsem se i uvnitř smál,“ říká. „Jako by se mi něco nahlas rozesmálo hluboko v duši nebo kde vlastně sídlí člověčí radost.“

Také psycholožka Fabíková hovoří o hojivé náplasti víry v cokoli. Zmiňuje případ šestileté dívky trpící sarkomem. Čekala ji amputace ruky a otec vyprávěl, že když ji vezl do nemocnice, na nebi zářila duha. „Byl to ateista, ale úkaz vnímal jako znamení,“ říká psycholožka. „V tu chvíli mu to ohromně pomohlo.“

V něco se věřit musí. Po bouračce uvedené v úvodu je podle Fabíkové dobré vzít kloučka na hřbitov a nechat ho, aby napsal tátovi dopis. Nebo mu namaloval obrázek. Uhynulé domácí zvíře je nutné pohřbít, byť by to byla třeba akvarijní rybka. Spláchnout ji do záchodu je atentát na dětskou duši. „Doopravdy hrozné je, když se člověk nerozloučí,“ tvrdí doktorka.

Bratři Lví srdce boří tabu

Desetiletý Karel je těžce nemocný a leží doma. Jednou náhodně vyslechne rozhovor matky s přítelkyní. Pochopí, že zemře. Dostane strašný strach, ale mamince se svěřit nechce. Řekne to až staršímu bratrovi Jonatánovi, který je pro něj pojítkem se světem. Bratr mu vyloží, že být mrtvý je fajn. V zemi leží jen kosti, ale sám nemocný bráška, zvaný Suchárek, vyletí do země Nangijaly na druhé straně oblohy.

Tam bude zase zdravý a prožije spoustu dobrodružství.

            „Nechci tam,“ řekl jsem a rozbrečel jsem se. „Chci být tam, kde jsi ty, Jonatáne.“

            „Ano, ale já se taky v Nangijale objevím, neboj se,“ řekl Jonatán. „Za chvíli po tobě.“

            „Jo, za chvíli,“ řekl jsem, „možná budeš na světě ještě devadesát let a já budu do té doby sám.“

            „Na to mi Jonatán řekl, že v Nangijale neplyne čas jako na zemi. I kdyby žil ještě devadesát let, mně se bude zdát, že uplynuly sotva dva dny. Tak to tam je s časem.“

            Jenže pak se stane něco strašného.

V domě vypukne požár, Jonatán vezme Karla na ramena a skočí s ním z okna ve třetím patře. Bratra zachrání, ale sám podlehne zranění. „Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale,“ jsou jeho poslední slova. Osamělý Karel propláče dva nekonečné měsíce a nepřeje si nic jiného, než jít za Jonatánem. Pak se mu jeho přání splní. Tohle se odehraje během prvních dvou kapitol. Šokující začátek pro dětskou knížku, že?

            Veškerý děj na pomezí fantasy a dobrodružného příběhu se pak odehrává v Nangijale. Není to idylické místo. Tyčí se tu Prahory, teče Prařeka, věčně hrozí pravěké pohádkové stvůry. Bratři bojují proti tyranovi Tengilovi a uplakánek Suchárek v průběhu boje roste. Dospěje až v Karla Lví srdce a nakonec si bráškové role vymění. Tentokrát postihne nevyléčitelná nemoc Jonatána a Karel učiní totéž, co předtím Jonatán.

Vezme bratra na ramena a skočí s ním do temné propasti.

Za ní se skrývá další říše, Nangilima. Poslední slova knihy zní: „Nangilima!

Jonatáne, vidím světlo!“ Statisíce dětských čtenářů je vnímají jako šťastný konec.