Rozšiřování rodiny v době populačního úbytku. Poznámky k rodinné péči

I

Před několika lety jsem se v čele skupiny lékařů a zdravotních sester vypravil do Číny. Věděli jsme, jaký význam má pro konfuciánství úcta ke stáří, a zajímalo nás proto, jak naši čínští kolegové pečují o stárnoucí pacienty. Navštívili jsme zdravotníky v městských nemocnicích i na malých klinikách, zdravotní školy i zástupce lékařských společností. Viděli jsme spoustu zajímavých věcí, ale téměř nic, čím bychom se sami mohli inspirovat. Opakovaně jsme se setkávali pouze s něčím, co by bylo možné popsat jako postupné snižování intenzity péče v rámci běžných nemocnic určených primárně k řešení akutních případů.

Zkoušeli jsme se ptát průvodců, které nám přidělila vládní turistická organizace, kde bychom mohli najít instituce poskytující dlouhodobou péči. Požádali jsme je, aby nám ukázali pečovatelské domy. Zdálo se ale, že vůbec nevědí, o čem je řeč. Naléhali jsme: „Kdo u vás tedy pečuje o staré lidi, kteří se sami o sebe nedokáží postarat – o duševně nemocné nebo o umírající?“ Řekli nám, že o takové lidi se starají jejich rodiny. Ale co se stane, ptali jsme se dál, s těmi, kdo žádnou rodinu nemají? Anebo s lidmi, kterým jejich mladší příbuzní zemřou? Konečně se zdálo, že pochopili: „Tak vy chcete vidět kliniky, kde jsou rodiče dětí-mučedníků!“ Číňané prožili japonskou invazi v roce 1936, druhou světovou válku v letech 1940 – 1945, revoluci, kterou v roce 1949 vyvrcholila občanská válka, a Kulturní revoluci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mnoho rodin přišlo během těchto událostí o své dospělé potomky.

Vzali nás do Prvního lidového ústavu sociální péče, třípatrové betonové budovy, kde bylo v tu dobu umístěno asi 150 seniorů (hned vedle přistavovali nový trakt, kam mělo v budoucnu přijít dalších 120 pacientů). Řekli nám, že se jedná o jednu ze čtyř institucí tohoto druhu v Šanghaji – tedy ve městě s 12 miliony obyvatel. V tu chvíli mě napadlo, že v mém rodném městě, kde žije něco přes půl milionu lidí, je v provozu 37 pečovatelských domů.

Při příjezdu do ústavu nás jeho zaměstnanci spolu s pacienty vítali bouřlivým potleskem. Návštěva plného autobusu cizinců – to bylo něco. Nikdo z těch, kdo byli schopni vstát z postele, si takovou událost nechtěl nechat ujít. Po přivítání se pacienti vrátili do svých pokojů a začali se připravovat na individuální návštěvy. Tak, jak je to zvykem u všech oficiálních návštěv čínských institucí – od továren přes školy až po vesnické radnice – odvedli nás do konferenční místnosti, aby nám vysvětlili, jak pečovatelský ústav funguje. Nabídli nám zelený čaj a museli jsme vyslechnout projevy několika zaměstnanců. Dozvěděli jsme se, že většina zdejších pacientů nemá vlastní rodinu; že o ni však přišli příliš pozdě na to, aby vstoupili do vztahu kai s někým mladším, kdo by se o ně postaral.

Svazek kai je jakýmsi přísežným příbuzenstvím, které do jisté míry připomíná pokrevní bratrství. V případě starších bezdětných lidí se většinou jedná o určitou formu pěstounského vztahu.

Motivem k uzavírání svazku kai bývá na jedné straně snaha zajistit si nezbytnou péči během posledních let života a na druhé straně potřeba zázemí. V případě starších lidí vzniká takový svazek většinou tak, že opuštěný člověk nabídne vztah mladému muži nebo ženě – většinou někomu, kdo nemá vlastní rodiče. Oba dva si veřejně vymění dary a zavážou se, že nejprve bude starší podporovat mladšího a ten se pak, až přijde čas, postará o staršího. Hrozba nadpřirozených trestů a síla veřejného mínění nutí oba partnery dodržovat své vzájemné závazky.[1]

V praxi to znamená, že bezdětný dospělý muž nebo žena má možnost najít si k sobě tímto způsobem někoho mladšího, koho bude finančně podporovat, živit a komu bude poskytovat rady výměnou za to, že se o něj druhý později postará.

Je jasné, že takový vztah nelze vytvořit ve chvíli, kdy někdo, řekněme ve svých osmdesáti, ztratí své jediné dítě. Na to, aby si hledal kai partnera, už je příliš pozdě. Dále jsme se dozvěděli, že tyto svazky přestávají v současné době fungovat v souvislosti s tím, jak se lidé v celé Číně hromadně přesouvají do velkých měst. Společenský morální tlak, na který je možné se spolehnout na venkově, přestává plnit svou funkci v anonymním prostředí města.

Když bylo po projevech, dostali jsme rozchod a mohli jsme v malých skupinkách navštěvovat jednotlivé pacienty. V prvním patře bylo oddělení pro ženy schopné pohybu, ve druhém patře stejné oddělení pro muže a ve třetím patře něco, co v očích člověka ze Západu odpovídalo lůžkovému oddělení intenzivní péče určenému oběma pohlavím. Celý ústav tak vlastně poskytoval kontinuální péči na několika navazujících úrovních.

Ze všeho nejvíce nás překvapilo, s jakým potěšením nás nemocní přijímali, ať už šlo o pacienty upoutané na lůžko, nebo o ty, kteří se mohli pohybovat. Když jsme se o tom zmínili před jedním ze zaměstnanců, řekl nám: „Nezapomeňte, že nemají žádné návštěvy.“ Těch několik hodin, které jsme tam strávili, bylo výjimečnou událostí pro nás i pro pacienty. Jedna paní, se kterou jsme mluvili, získala bakalářský titul v roce 1929 na Macalsterské univerzitě v St. Paulu v Minnesotě, kam ji poslali misionáři.

Na cestě zpátky do hotelu si někdo všiml billboardu vedle dálnice, na kterém byl zobrazen usmívající se mladý pár s malou holčičkou. Průvodce nám přeložil nápis vedle fotografie: „Nejlepší je mít jen jedno dítě, i když je to jenom holčička.“ Šlo o reklamu na vládní podporu (či spíše nařízení) kontrolované porodnosti. Je pochopitelné, že Číňané touží, aby se jim narodil chlapec: ve společnosti, kde je zvykem, aby o své rodiče pečoval syn, mají rodiny, kterým se jako jediné dítě narodí dcera, velké starosti. Dívka se dříve nebo později vdá, odejde se svým manželem a bude se spolu s ním starat o jeho rodiče. A v době, kdy se sociální instituce a společenské hodnoty otřásají, nemají Číňané jistotu, zda se mohou spoléhat na tak křehkou instituci, jakou je partnerství kai. Není proto divu, že se řada z nich rozhodne riskovat sankce a pořídí si druhého potomka. Vědí, že budou jednou potřebovat, aby se o ně někdo z rodiny postaral.

II

Jako dospělý jsem se musel starat o svoji umírající matku. Později vysvětlím, proč se domnívám, že jsem možná nedopatřením přispěl k její smrti.

Nebyl jsem u toho, když v roce 1970 umíral můj otec. Byl poslán do pečovatelského domu v Illinois a všechno se pak událo strašně rychle. Já jsem byl tou dobou už nějaký čas z domu, na vysokoškolských studiích v Chapel Hill, kde jsme žili spolu se ženou a nedávno narozeným synem. Během doby, kdy byl otec hospitalizován, ho z různých důvodů téměř nikdo nenavštěvoval. Třebaže si nemyslím, že by o něho bylo špatně postaráno, jsem přesvědčen, že se v okamžiku smrti musel cítit strašně osamělý. Přísahal jsem si, že nedopustím, aby si něčím podobným musela projít také moje matka.

Během posledního roku svého života byla čtyřikrát hospitalizována. Bylo jí osmdesát čtyři let, a třebaže už měla dost křehké zdraví, byla stále schopná jasně formulovat svoje myšlenky. Žila ve speciálním domě pro seniory. Svým přátelům jsem žertem říkal, že dopřát matce nezávislost mě bude stát život. Starali jsme se o matku spolu se ženou a se dvěma syny. Ale protože kluci žili v jiných městech a manželka měla práci, ve které si nemohla udělat přes den volno, musel jsem obstarat sám téměř všechno nakupování, cesty k lékařům, čekání v čekárnách, čištění koberců, když měla matka průjem, praní a donášení obědů. Vzpomínám si, jak mi v té době studenti vyprávěli o tom, že nejlépe se o své stárnoucí rodiče dokáže postarat dospělá dcera. Jistě, pomyslel jsem si, přesně totéž jsem si říkal včera večer, když jsem své matce stříhal nehty u nohou. Pravidelně nám chodily pomáhat zdravotní sestry, které byly hlavně během posledních měsíců nepostradatelné.

Při poslední hospitalizaci, kdy byla matka převezena do nemocnice se zápalem plic, se ukázalo, že jí začínají selhávat ledviny a že už je všechno jen otázka času. Nakonec to trvalo šest týdnů, i když myslím, že jsme se původně domnívali, že to bude ještě rychlejší. Po několika dnech akutní péče ji převezli na geriatrii. Polovina tamních zaměstnanců byli naštěstí moji bývalí studenti. Protože jsem dobře věděl, jaký dopad má na kvalitu léčby představa, kterou si ošetřující udělají o sociálním postavení nemocného, postaral jsem se o to, aby měla matka při převozu na sobě svůj norkový kožich. Podařilo se. Nejenže byla matkou doktora Thorsona, byla to taky pro všechny skutečná dáma. Starali se pak o ni jako o královnu.

Jak týdny ubíhaly, podařilo se mi přesvědčit lékaře, že léky, které matka brala na srdce a na krevní tlak, měly smysl, pouze dokud jsme mohli doufat, že jí dokáží prodloužit život. Souhlasili s tím, že teď, kdy už nejde o nic jiného než o její pohodlí, je lepší léky nepodávat. Cíl se změnil a bylo potřeba se podle toho zachovat. Nepochybuji o tom, že kdybych se do věci nevložil, všichni by se dál chovali tak, jako kdyby se její stav mohl ještě zlepšit.

Vzhledem k tomu, že matka s výjimkou posledních dvou dnů neustále přijímala návštěvy, bylo mým úkolem starat se o pořadí hostů. Připadal jsem si jako dirigent, který jednou ukáže na píšťaly a pak zase na housle. Občas jsem také musel zabránit vstupu jedné obrovské a hlučné rodinné přítelkyni, která nás trochu unavovala tím, že chodila na návštěvy příliš často. Příbuzní z jiných měst přijížděli a zase odjížděli, ale opravdu nepostradatelní byli pravidelní návštěvníci. Ženy z církevní komunity vytvořily úžasné procesí, které se v matčině pokoji obměňovalo každý den, což mi umožnilo vytvořit návštěvní pořádek, díky kterému jsem mohl pokračovat ve svých seminářích i v ranních přednáškách. Když jsem skončil, vracel jsem se do nemocnice, abych s maminkou poobědval a později s ní strávil večer. Snad vůbec nejraději měla, když jí někdo četl. Vzpomínám si, že poslední knihou byla tlustá biografie královské rodiny Windsorů (matka byla royalistka). Krátce před smrtí se mě zeptala, na jaké jsem stránce, a když jsem jí odpověděl, že na osmdesáté šesté, řekla jen: „Čti rychleji.“

Během posledních dnů neměla matka žádné velké bolesti, ale byla neklidná a ne zcela při vědomí. Dali jsme jí kapačku s morfinem a kontinuálním dávkovačem,[2] díky němuž si každou čtvrthodinu mohla sama dodat určenou dávku. Já jsem měl samozřejmě na dálku vše pod kontrolou. Ale když mě poslední ráno v půl páté zavolali, dávkovač jako by vůbec nepomáhal. V tu chvíli mi připadalo, že jediné, co můžu udělat, je matku obejmout a otírat jí z čela pot. Zůstal jsem u ní až do půl deváté, když jsem si všiml, že na plastové trubici kapačky stojí kolečko vozíku, ve kterém byla kapačka upevněná, a proto už nějakou dobu trubicí nic neprotéká. Moje první přirozená reakce byla trubici uvolnit. Všechen morfin, který se tam během předchozích tří hodin nahromadil, okamžitě vnikl do matčina krevního oběhu a ona se přenesla na druhý břeh.

III

Jednou večer mi zavolal Jerry, dlouholetý kamarád z farního pěveckého sboru, a stěžoval si na to, jak se v nemocnici starají o jeho pětaosmdesátiletého otce. Otec trpěl rozedmou plic a vážnou srdeční dysfunkcí. Strávil před tím tři měsíce v pečovatelském domě. Ale když jednoho dne prodělal zástavu dýchání, připojili ho na přístroj a poslali do nemocnice. Byl na jednotce intenzivní péče s trubicí v krku a sotva se držel při životě. Doktoři chtěli provést tracheotomii a připojit ho na umělé dýchání.

Zeptal jsem se Jerryho, jestli ví, že jakmile jeho otce jednou připojí na umělé dýchání, bude jen malá naděje, že by ho ještě někdy mohli odpojit. Byl si toho vědom. Taky jsem se ho zeptal, proč chtějí něco takového provádět s člověkem, kterému už očividně nezbývá mnoho času. Jerry mi vysvětlil, že když jeho tátu přivezli do pečovatelského domu, nechali ho vyplnit formulář předem vysloveného přání o rozsahu péče (advance directives). Na otázku, zda si v případě, že to bude nezbytné, přeje být resuscitován, odpověděl „ano“. Když pak dostali formulář do rukou lékaři v nemocnici, usoudili, že je pacientovým přáním, aby se ho všemi dostupnými prostředky pokusili udržet co nejdéle při životě. Zeptal jsem se Jerryho, jestli si myslí, že by si jeho otec v této situaci tracheotomii opravdu přál. Řekl, že určitě ne. Bezpečně naopak věděl, že jeho otec nechtěl poslední týdny nebo měsíce svého života strávit na dýchacích přístrojích. Během pobytu v nemocnici se dokonce několikrát pokusil sám si vytáhnout trubice, které měl nyní zavedeny v nose a v ústech.

Poradil jsem Jerrymu, ať se okamžitě sejde s ošetřujícím lékařem a vysvětlí mu, že je to on, kdo teď zodpovídá za svého otce, že od té doby, kdy byl otec před třemi měsíci přijat do pečovatelského domu, se situace změnila a že nemůže dát souhlas s tracheotomií a přeje si pouze, aby se postarali o otcovo maximální pohodlí.

To bylo v neděli večer. Ve čtvrtek mi volala Jerryho žena a řekla mi, že lékaři ihned souhlasili a že ve skutečnosti sami na takový návrh čekali, aby mohli pacienta ušetřit zákroku, který by pravděpodobně stejně k ničemu nevedl. Otce pustili z jednotky intenzivní péče a převezli ho na běžný nemocniční pokoj, jeho dcery přijely do Kalifornie a všichni byli najednou smířeni s tím, že umírá. Jediný problém spočíval v tom, že Jerryho nejmladší syn Jeremy měl mít ten den sólo na trumpetu při závěrečném večeru, který pořádala jeho střední škola, a protože všechny tetičky byly pozvané…

„A vy nechcete, aby táta umřel sám,“ dokončil jsem větu za ní. „V kolik hodin mám dorazit?“ Vzal jsem si s sebou štos testů, které jsem měl oznámkovat, a jel jsem se do nemocnice posadit vedle umírajícího starého pána.

Když jsem přijel, ležel s otevřenou pusou a bylo zřejmé, že už to nebude dlouho trvat. Dýchal namáhavě, krátké a slabé nádechy mu moc nepomáhaly. Nebyl při vědomí, ale ani v kómatu. Protože jsme se před tím několikrát setkali, doufal jsem, že by si na mě mohl vzpomenout. Když jsem k němu přistoupil a chytil ho za ruku, jen slabě zamrkal jedním okem. Nezaostřil na mě, ale oko přece jen otevřel – a stiskl mi ruku.

Seděl jsem tam a pročítal práce. Bylo jasné, že starý pán nebude schopen tímto způsobem dýchat dlouho: brzy musí zemřít vyčerpáním. Měřil jsem jeho dech. V sedm hodin se nadechoval třiadvacetkrát za minutu, v osm už to bylo třicetkrát, v devět třiačtyřicetkrát. Spíš lapal po dechu, než že by dýchal. Zkuste se nadechnout třiačtyřicetkrát za minutu!

Měl u postele monitor, jehož horní displej zobrazoval hladinu kyslíku v krvi a na spodním displeji byl pulz. V nose měl zavedenou kyslíkovou trubici a nitrožilně mu podávali sodný roztok nebo glukózu. Během doby, kdy jsem u nemocného seděl, přišli dvakrát terapeuti, aby mu odsáli hlen z průdušnice. Když číslo na displeji zobrazující pulz kleslo pod 50, zčervenalo a přístroj začal pípat. Požádal jsem ošetřující sestru, aby ztlumila zvuk, protože pacienta pípání očividně rušilo. Odpověděla mi: „Ale když zvuk ztlumím, neuslyšíme ho.“

„To je pravda, ale nic se nestane, když ho neuslyšíte.“ Sestra naštěstí pochopila a zvuk ztlumila. Uznala, že když se jedná o pacienta s přípisem „neresuscitovat“, není alarm nezbytný. V tu chvíli bylo konečně všechno jasné: tento muž umírá a je to tak v pořádku. Jen kdyby nebyl stále napíchnutý na kapačku s antibiotiky. „Mohl by mi sakra někdo vysvětlit, k čemu tohle má být dobré?“ pomyslel jsem si.

Hodnoty na obou displejích nepřestávaly klesat. Číslo udávající puls teď už blikalo víceméně neustále červeně a udávalo hodnoty okolo 40. Umírající dýchal se stále většími obtížemi. V okamžiku, kdy se na obou displejích poprvé objevila přímka a vedle ní nulová hodnota, řekl jsem si, že je to tady. Jenže nemocný dál lapal po dechu a já začal ztrácet důvěru v elektronické přístroje, které zjevně podceňovaly základní pud sebezáchovy. Než skončila moje směna, ukázala se na displeji nula ještě několikrát.

Jerry a jeho sestra mě přišli vystřídat pozdě v noci. Závěrečný večer se vydařil a oba mi srdečně děkovali. Jejich otec pak zemřel v jednu hodinu ráno. Přál si mít na pohřbu dixielandovou kapelu a taky ji měl.

IV

V drtivé většině případů se o staré lidi stará jejich vlastní rodina. Nejlepším dokladem je naše každodenní zkušenost, která nám ukazuje ženy pečující o své muže, manžely o své manželky, syny a dcery o své rodiče, vnoučata o prarodiče atd. Ať už se jedná o malou výpomoc, jako je třeba nákup, nebo o tak obrovský úkol, jakým je všezahrnující péče o pacienty s Alzheimerovou chorobou, existuje nesčetné množství případů, kdy se o staré lidi starají jejich příbuzní nebo přátelé. Popravdě řečeno však tato péče nikdy není jednostranná: jako první většinou těží z rodinných svazků dospělé děti potom, co založí vlastní domácnost.[3] Jinými slovy poskytování péče v rámci rodiny je založeno na vzájemnosti: očekává se, že rodiče, pokud budou moci, budou podporovat své děti i potom, co dospějí, a že děti se zase, až přijde čas, postarají o své rodiče.

Někteří lidé očekávají za péči, kterou poskytují svým rodičům, nějakou odměnu: chovají se přesně podle teorie sociální směny. Ale častější než očekávání finanční odměny nebo dědictví je možná duševní satisfakce: dobrý pocit ze splněných rodinných povinností, chvála nebo povzbuzení od ostatních, případně také „společenský kredit“, kdy děti očekávají, že se jim péče věnovaná rodičům nakonec nějakým způsobem vrátí. Většina lidí ale na žádnou skutečnou odměnu nepomýšlí. Pomáhají svým milovaným spíše z pocitu rodinného závazku. Starají se o ně jednoduše proto, že se to od nich jako od členů rodiny očekává.

Tento pocit rodinné sounáležitosti je něčím, co drží pohromadě celé civilizace. Nesejde na tom, jestli ho nazveme smyslem pro společenství, kmenovou solidaritou, rodinným závazkem nebo kulturní normou či hodnotou. Vztahový rozměr péče poskytované v rámci rodiny je v každém případě jedním z nejdůležitějších faktorů lidské vzájemnosti. V oboru gerontologie platí, že lidem v pokročilém věku, o které se starají jejich vlastní příbuzní, se daří po všech stránkách lépe než těm, kteří žádnou rodinu nemají. Tam, kde se rodinný systém rozpadá, se zvyšuje riziko depresí a syndromu vyhoření.[4]

Na všech jednotlivých případech, o kterých zde byla řeč, jsme viděli, jak dnes začíná být nezbytné vyhledávat pomoc také mimo hranice rodiny. Číňané velmi dobře znají demografickou situaci své země: příliš početný národ se uvnitř vlastních hranic začíná tísnit a výsledkem jsou drakonické zákony kontrolující porodnost, které se během posledních dvaceti let nepřestaly zpřísňovat. Kde se vezmou rodinní příslušníci, kteří by pečovali o příští generaci čínských seniorů? Je zřejmé, že bude stále přibývat starých lidí, kteří se ocitnou v situaci pacientů šanghajského pečovatelského domu: bezdětní a vděční za každou návštěvu.

V mém případě byli těmi, kdo se podíleli na péči, ačkoli nepatřili k rodině, jednak zdravotní sestry, které během posledních měsíců docházely za mojí matkou domů, jednak ženy z kostela, které matku navštěvovaly v nemocnici. Jerrymu jsem tímto způsobem pomohl zase já. V obou případech byla podpora více než vítaná, ale samozřejmě pouze dočasná. Pomoc, kterou jsem poskytl Jerrymu a jeho rodině, mě nestála ani čtyři hodiny času. Návštěvy u mojí matky byly sice rozprostřeny do mnohem delšího období, ale zato trvaly vždycky jen chvíli. Přátelé jsou tu od toho, aby si poskytovali tyto drobné, ale nenahraditelné služby.

Můžeme si zkusit představit, jak asi bude vypadat náš „překrásný nový svět“. Během posledních dvou generací nepřestala křivka porodnosti klesat.[5] Není žádným tajemstvím, že nejrychleji rostoucí společenskou skupinou jsou dnes senioři. Značná část populace nemá vlastní děti.

Z toho plyne jediný závěr: tito lidé musejí mít dostatek přátel. A v tom může spočívat hádanka 21. století. Většina z nás už se přestala starat o své sousedy. A ostatní se tak často stěhují, že žádné sousedské vztahy nemají a ani nemají čas si je vytvořit. Bratrská společenství doslova odumírají. Přátelé, kteří se s námi starali o moji matku, pocházeli z církevního sboru. Ale od padesátých let jsme svědky neustávajícího úbytku aktivních členů církví a synagog.[6] Zdá se, že oblíbenou skupinovou aktivitou většiny mladých lidí pracujících ve městech se staly návštěvy fitness center: tam se může každý věnovat svému osobnímu tréninku, aniž by se musel příliš starat o ostatní, kteří dělají totéž. Přestože někteří kolegové poukazují na to, že mezi africkými Američany je dnes sepětí komunit soustředěných většinou okolo církve či kostela mnohem těsnější, zdá se, že ani afričtí Američané nebudou v budoucnu nijak zvlášť horlivými návštěvníky kostelů.[7]

To ale neznamená, že by situace byla zcela beznadějná. Přestože se pomalu smiřujeme s představou, že se z nás stávají městští poustevníci, vznikají okolo nás neustále nová přátelství. Sousedi nepřestali pomáhat sousedům. A. R. Hochschild našel v San Francisku jednopokojové bytovky, kde bydlí staré ženy, které o sebe navzájem pečují.[8] A R. J. Kastenbaum popsal, jak se jeden o druhého starají staří lidé v arizonských seniorských komunitách.[9] Existuje řada pacientů trpících AIDS, o které někdo pečuje, ačkoli nepatří mezi jejich příbuzné. Navzdory našim nářkům nad všeobecnou osamělostí vznikají také v Americe obdoby čínského svazku kai. Není důvod, proč by si lidé, kteří jsou dost prozíraví na to, aby se postarali o svoji finanční budoucnost, nedokázali zajistit pro stáří také sociální zázemí. Nová společenství se objevují nečekaně jako tráva uprostřed dlážděné cesty.

Princip rozšiřování rodiny v situaci, kdy přestáváme mít dostatek vlastních příbuzných, spočívá na jednoduchém poznatku, že za určitých okolností je i malá pomoc neocenitelná. Musíme mít na paměti, že tato podpora spočívá ve vzájemnosti. Nesmíme se vyhýbat příležitostem, ale naopak vyhledávat situace a místa, kde bude možné uzavřít přátelství. Musíme o sebe pečovat navzájem.

**Zdroj: **Thorson, J. A., Extending the family in an era of no growth: A rumination on family caregiving. Innovations in End-of-Life Care, 2001; 3(2), www.edc.org/lastacts.

- — - — - -
[1]             C. Ikels, *The coming of age in Chinese society: Traditional patterns and contemporary Hong Kong*, in: *Aging in culture and society*, C. Fry (ed.), New York 1980, str. 84.
[2]             Patient-controlles analgesic (PCA).
[3]             A. Speare, R. Avery, *Who helps whom in older parent-child families*, in: *Journal of Gerontology: Social Science* 1993 (48), str. 64-73.
[4]             K. Koslovski, R. Young, R. Montgomery, *A new direction for intervention with depressed caregivers to Alzheimer´s patients*, in: *Family Relations *1999 (48), str. 373-379.
[5]             U. S. Census Bureau, *Statistical abstract of the United States* 1999 (119. vydání), Washington, D.C. 1999.
[6]             J. A. Thorson, *Spiritual well-being in the secular society*, in: *Generation* 1983 (8/1), str. 10-11.
[7]             U. S. Census Bureau, *cit. dílo*.
[8]             A. R. Hochschild, *The unexpected community*, Englewood Cliffs 1973.
[9]             R. J. Kastenbaum, *Encrusted Elders: Arizona and the Political Spirit of Postmodern Aging*, in: *Voices and Visions of Aging: Toward a Critical Gerontology*, T. R. Cole (ed.), New York 1993, str. 160-183.