Rozpačité obavy nad filmem Láska

Hned první dílo bylo unikátní a – kontroverzní:  „oscarový“ snímek Amour (Láska) z roku 2012 režiséra Michaela Hanekeho ve francouzsko – německo – rakouské koprodukci, jehož titulní role vytvořili „hvězdný“ Jean-Louis Trintignant (nar. 1930) a u nás méně známá Emmanuelle Riva (nar. 1927), jejíž první filmovou rolí byla v roce 1958 hlavní hrdinka ve slavném filmu Hirošima, má láska.

„Láska“ je umělecky působivá – má kameru, barvy, atmosféru, skvělé herecké výkony. Je také dlouhá – 128 minut. A vzbuzuje řadu otázek i možných výkladů – což se od kvalitních uměleckých děl očekává. Přesto mám k filmu závažné výhrady – v kontextu rozpaků, které i od ostatních panelistů zazněly v diskusi a které lze shrnout až jako pocit manipulativní karikatury.

Film zobrazuje bezvýchodnost strádání manželů – osmdesátníků, z nichž žena je postižena opakovanými mozkovými mrtvicemi s ochrnutím, upoutáním na lůžko a rozvojem pokročilého syndromu demence. Beznadějná bezvýchodnost končí vraždou – slábnoucí manžel zabíjí a odchází s halucinovanou mladší podobou zavražděné kamsi do neznáma.

Sám jsem film označil za nebezpečně eutanatický, argumentující pro nebezpečnou implementaci eutanazie – nikoliv pro finální vraždu, ale pro vzbuzování pocitu, že je nelidské nechat situaci dojít až k amatérskému vraždění, kterému by mělo zřejmě předcházet poskytnutí eutanazie v rámci zdravotnického systému.

Kdysi J. W. Goethe rozpoutal „Utrpením mladého Werthera“ vlnu adolescentních sebevražd – nelze jej odsuzovat za tento sociální dopad knihy, ale lze se jeho knihy obávat. Stejně je tomu s „Láskou“ – a rozhodnou diváci, společenský ohlas. Může být dvojí – buď volání po uzákonění eutanazie, nebo volání po lepší pomoci lidem, kteří se dostanou do situace filmem mapované, volání po rozvoji hospicové podpory, geriatrických služeb, sociálně ošetřovatelské pomoci.

Jaké lékař, geriatr, „paliativec“ jsem zažil řadu podobných příběhů, které měly mnoho společného, ale i mnoho rozdílného – nejen v povaze lidského vztahu, ale také v míře osamělosti, pomoci a prožívané radosti.

Hanekeho film celkem přesně a rozsáhle ukazuje téměř vše bolestné, vyčerpávající, sotva zvládnutelné, co těžké stonání, umírání, ztráta soběstačnosti, rozvoj demence přinášejí. Jen okrajově však ukazuje možnosti podpory, pomoc, okamžiky radosti, pro něž mnoho zvláště starších lidí touží zachovat prchající přítomnost i těžce postižených partnerů v tomto světě, pro něž pak léta říkají, bylo to hrozně náročné, smutné, ale kéž by to ještě trvalo – tím úmrtím všechno skončilo, už tu nic není.

Z odborného hlediska byli oba staří lidé ponecháni zbytečně a trestuhodně bez naděje a bez pomoci. Kdosi přivezl polohovací lůžko, přicházely ošetřovatelky, ale nikdo s rodinou „nepracoval“, nesnažil se nastavit služby, reagovat na problémy, vysvětlit, intervenovat. Popouzelo mne to, protože vím, že to může a má být jinak.

Maně jsem si vzpomněl na obdobně alarmující „medicínský“ film Ingmara Bergmanna „Šepoty a výkřiky“ z roku 1972 – „neutěšený meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti odehrávající se koncem 19. století“, jak píše Česká filmová databáze. „kruté a zároveň utěšující“ – díky lásce projevované ženě, která umírá na zhoubný nádor, její služebnou. Ještě, že to utrpení, ta krutá bolest, démonizace rakoviny dnes nejsou nutné díky moderním opiátům, díky hospicové podpoře – řekl bych si nad Bergmannem. A proto nechápu, proč jej de facto Haneke opisuje dnes již stejně zbytečně neintervenovaným „neutěšeným meditativním obrazem lidské samoty tváří v tvář smrti“, který posouvá od rakoviny k demenci, ale také z 19. století do současnosti století jednadvacátého čině tak navíc „krutě i neútěšně“.

Nevyužít podpůrných možností v „Lásce“ je stejně chybné a zbytečné jako nepoužít účinné analgezie u kruté nádorové bolesti. Že tak Haneke neučinil a že nepravdivě, nereálně nenechal svého hlavního hrdinu ani na chvíli oddechnout, nabrat síly, energie, vyjít z bytu na slunce, usmát se, začít byť krátkou radost – prožívat i při strašném umírání v rodině snesitelně „vyvážený“ život, to vzbuzuje dojem oné manipulativní karikatury. Bergmann volal po útěšné lásce a po vztazích – Haneke o 40 let později naznačuje, že láska (ani podpůrné prostředky) nestačí, a volá po „osvobození“ urychlením smrti.

Proč tomu intelektuální elity nadšeně aplaudují – Bůh suď, a před tím, čemu by ve společnosti sociálního inženýrství, neomaltusiánského alarmismu a gerontofobie mohl film eutanaticky nahrát – před tím nás Bůh chraň.   

*Úvahy o filmu Láska pro nás napsala také Adriana Skálová a Martina Špinková.        *