Rozhovor s W. A. Mozartem

Mistře, povídá se o Vás, že jste plnými doušky užíval života. Trápí Vás něco? Trápí Vás pomyšlení na smrt, se kterou se člověk ve Vaší době setkává na každém kroku?

Stalo se mým zvykem, že myslím ve všech případech vždy na to nejhorší. Ale jelikož smrt je (přesně vzato) pravdivý cíl našeho života, tu jsem se v posledních letech tak seznámil s touto opravdovou, nejlepší přítelkyní člověka, že představa její nemá pro mne v sobě nic strašidelného, ale velmi mnoho utěšujícího a uklidňujícího.

Umíte jí tedy opravdu být tak nablízku, myslet na ni, chystat se?

Ano, děkuji Bohu, že mi dopřál toho štěstí, abych měl příležitost poznat ji jako klíč k naší pravé blaženosti. Uléhám vždy s myšlenkou, že mne tu snad (jakkoli jsem mlád) druhého dne již nebude, a přece nikdo z lidí, kteří mne znají, nebude moci říci, že jsem byl kdy mrzutý nebo smutný.

Ars moriendi…to my už moc neumíme…dá se tomu umění učit?

Za tuto svoji blaženost děkuji denně svému Stvořiteli a přeji ji ze srdce každému ze svých bližních. Mnoho mne naučila smrt mé matky. A svůj názor v této věci jsem si vytvořil také u příležitosti úmrtí mého nejdražšího, nejbližšího přítele. Bylo mu tehdy právě 31 roků jako mně. Nelituji jeho, ale lituji upřímně sebe a všech, kteří ho tak dobře znali jako já.

Byl jste u své maminky, když umírala, tehdy Vám bylo 22 let…

Po celý život mi to nevymizí z paměti. Ještě jsem jakživ (třeba jsem si to přál) neviděl nikoho umírat a napoprvé to musela být právě má matka. Té chvíle jsem se také nejvíc obával a prosil Boha úpěnlivě o sílu, byl jsem vyslyšen, dostalo se mi jí. Maminka byla velmi slabá, měla horečky a blouznila, všichni mne utěšovali, ale nedoufal jsem příliš, potácel jsem se mezi strachem a nadějí, odevzdal jsem se však úplně do vůle boží, vždyť jak jinak zůstat klidným? Klidnějším, pravím, neboť není možno být úplně klidný. Byl jsem však smířen, věděl jsem, že vše řídí Bůh k našemu dobru (i když se nám to sebevíc příčí), neboť věřím (a to si nedám vymluvit), že ani lékař, ani člověk, ani neštěstí, ani náhoda nemůže nikomu život dát či vzít, jen Bůh sám. Naplní-li se čas, nepomohou žádné prostředky, spíše urychlí smrt, než aby ji odvrátily.

**Doprovodil jste maminku až do konce? **

Zemřela v hlubokém bezvědomí, zhasla jako světlo. Představte si všechen ten neklid, úzkosti a starosti, které jsem za ty týdny vytrpěl. Když upadla do agonie, tiskl jsem jí ruku, mluvil jsem k ní, ale neviděla mne, ani neslyšela a nic necítila. Byl jsem u ní jen já, náš dobrý přítel pan Hejna a ošetřovatelka. Zemřela velmi šťastna a já se utěšoval trojí věcí, totiž svojí úplnou odevzdaností do vůle boží, pak její lehkou a krásnou smrtí: když jsem si uvědomil, jak se ve chvíli stala šťastnou, jak mnohem šťastnější je než my, tak jsem si přál v té chvíli odejít s ní. A z tohoto přání vzešla konečně má třetí útěcha, totiž že není pro nás navždy ztracena, že se s ní opět shledáme, že pak budeme spolu spokojenější a šťastnější než zde na světě. Jen čas je nám neznám – to mne však nijak nermoutí.

S Wolfgangem Amadeem Mozartem se skrze jeho dopisy pokusila rozmlouvat Martina Špinková (Mozart v dopisech, Editio Supraphon, Praha, 1991).